Stela a 16 huskyů

Autorka musela být s mushery v kontaktu, protože věrohodně vypráví příběh zajímavé smečky ze Sedmihorek. Za drobný nedostatek považuji počeštění slova mašér.

Tak tohle byla opravdu zvláštní kniha. Už jen samotný název - slovo huskyů mi nějak nejde z pusy a napsané vypadá ještě hůř, prostě cizí slovo s českou pádovou koncovkou, ajaj! Příběh mě zaujal, to ano, a myslím, že dětem by se taky mohl líbit, ale já mám v zásobě nějaká ALE. První se týká Steliny maminky - proč tu není, kde je a je vůbec? Ta jediná zmínka o ní je velmi neurčitá, alespoň pro mě. Další: ráda bych někdy potkala desetileté dítko, které přelouskalo tolik knih Jacka Londona a které by ocenilo dědečkovo velkolepé narozeninové překvapení, ale proč ne - jestli mu je odmala rodiče i prarodiče předčítali. A které by v dnešní době mohlo udělat jen 36 snímků na fotoaparátu, i když přitom sledovali průběh závodu na internetu a orientovali se s pomocí džípíesky (další doslovná anglická hrůza, mnohem zbytnější nežli třeba triatletem zmiňovaný musher). Ale třeba mobilní foťák v aljašských mrazech nefotí, já jsem to nezkoušela, ale autorka snad ví své. Taky by mě zajímalo, z čeho neúplná rodinka s dědečkem a tolika dobře krmenými psy žila; že by stačil stále plný penzion dědy Baltazara? A to neřeším cestování na Aljašku, ovšem nabízí se sponzor strýček Eda. Tohle by však děti určitě vůbec nezajímalo, to jsou takové hloupé dospělácké starosti, které se v knížkách pro děti prostě neřeší, soudím já. Ne nadarmo mi přezdívají hnidopiška (a kdyby prý hnidopiši měli klub, byla bych čestnou předsedkyní), jojo. Nevím, kolik let mají děti komentáře angelac a hlavně zda knížku četly samy, já to vidím spíš na společnou četbu. Ale nepochybuju o tom, že opravdoví milovníci psů se tady najdou a že tuhle knížku se zaujetím přečtou. A že se i jim budou líbit úžasné - především psí - ilustrace!