„Bylo mi třináct a prvně v životě jsem měl pouta a ruce za zády.“ Předsudky, rasismus, šikana a divoká devadesátá léta. Novinář Patrik Banga vyrůstal v romské komunitě na pražském Žižkově, kde lidé se stejnými kořeny sdíleli dlouho do noci radost ze skvělé hudby, ale také neutěšené existenční podmínky a násilí, které člověka provázelo, i když se mu vyhýbal. Žít na takovém místě znamenalo dostat nálepku nepřizpůsobivého a cesta ven se zvlášť v dobách společenské transformace, kdy empatie k Romům chyběla v médiích i mezi lidmi, hledala těžko. Někdy však mohla vést i dost nečekanými směry – přes práci v organizaci Sananim až k humanitární misi na území bývalé Jugoslávie. Autorovo osobní vyprávění provázejí písně kapely Trio Romano, kde si vedle Petra Horváta zahráli i bratři Patrik a Gyulla Bangovi. „Skutečná cesta ven si nehraje na neutralitu a vyváženost; Banga v ní oprávněně ventiluje svůj vztek na ty, kteří mu způsobili bezpráví, aniž by existovala nějaká reálná možnost, jak jej odčinit. Text tak dobře slouží jako určité zrcadlo, černé svědomí polistopadové společnosti. Rasistické vraždy, od nichž česká společnost odvracela zrak, davy nazi skinheadů, kteří zabíjeli Romy a cizince a právní řád to vnímal jako výtržnictví. Síla knihy je tedy zejména v autentičnosti svědectví o věcech, které si bílý příslušník střední třídy možná ani nedokáže představit.“ – Filip Šimeček, LaCultura.cz. Šli jsme pěšky z Počernic na Žižkov. Zbití a ubrečení. A hlavně s vědomím, že každej policajt nás může beztrestně zmlátit, kdykoli se mu zamane. Integrace nemožná, my žádná práva nemáme. – ukázka z textu