Divadelní hru jsem četla od vydavatelství Dilia, scénář byl psaný ještě strojopisně. Měla jsem jí půjčenou z knihovny, divadelního oddělení a špatně se mi s ní loučilo. Je to moje nejoblíbenější, nejpůsobivější divadelní hra od jednoho z nejuznávanějších amerických dramatiků T. Williamse a zároveň je jednou z nejslavnějších textů americké dramatiky vůbec. Text vyšel též ve formě povídky "Portrét dívky ze skla", nedávno vysílané k autorově výročí na vlnách Českého rozhlasu. Hra je o to působivější, že má silné autobiografické prvky. Dramatik se zde vyrovnává s fyzickým opuštěním své původní křehké rodiny, studuje v ní mezilidské vztahy a dotýká se psychologie i sociálních otázek. Vzpomíná s neprvoplánovou láskou i smutnou nostalgií na svojí stárnoucí, poněkud vtíravou a nekritickou matku a zvláštní, nesebevědomou a křehkou sestru, která se nedokázala zařadit do společnosti a žila si ve vlastním světě, kde hrály významné místo křehká skleněná zvířátka, jež oprašovala, milovala, obsedantně opatrovávala, ve hře mají místo i ryze symbolický. Patrně si byl vědom i své vlastní nedostatečnosti, z které se vypisoval ve svých dílech. Dílo napsal jako emocionální vzpomínku na lidi, na něž nechtěl, aby se zapomnělo. V reálném životě byla sestra, jen trochu zvláštní, ale vesměs ještě důstojně fungující, bez bratrova vědomí podrobena nepovedené lobotomii a Laura (skutečným jménem Rosa) již do konce života po tomto „vylepšujícím lékařském zákroku“ musela pobývat v psychiatrických ústavech, neschopná se o sebe postarat už ani v základních úkonech. Autor dával značnou část svého výdělku na zajištění lepší péče o nesoběstačnou sestru a nikdy na ní nezapomněl. Zřejmě ho ani nepřestávaly pronásledovat výčitky svědomí, že na častější styky s rodinou neměl více síly, příbuzné by ho patně svazovaly a úkolovaly (viz příhoda „přiveď sestře ženicha“). Myslím, že měl sám co dělat, aby se dokázal prosadit (moje domněnka), porazit rodinné prokletí (minimálně trpěl obsesí), jen po opuštění rodiny si mohl poradit se svými negativními sklony, mohl se samostatně postarat sám o sebe a rozvíjet svůj talent. Vážím si jeho postoje, že ani ve chvílích slávy, kdy se mu podařilo uspět, na nezaopatřené příbuzné nepřestal brát zřetel a mohl by se stát vzorem pro ty, kteří raději nepohodlné blízké nevidí. Svým dílem tak postavil pomník nejenom těm, na které svět zapomněl, ale i neprioritně sám sobě.

Tennessee Williams a jeho hořkosladký svět mě baví pokaždé.