Šedé včely

Velmi příjemné čtení o včelách, snech, válce a lidské vzájemnosti. Navzdory náročným kulisám je tahle road movie o člověku, jehož smyslem života jsou včely, neobyčejně lidská a laskavá. I když prostor pro hrůzu a lítost čtenáři dává také.

Andrej Kurkov je ukrajinský spisovatel, který se narodil v Rusku a který píše v ruštině. Hlavní postavou je SERGEJ SERGEJIČ (50 let), který je rozvedený a má dceru. Je v důchodu, pracoval jako bezpečnostní technik na dolech. Žije na ukrajinském Donbasu, kde je válka. Žije v domě, poblíž bydlí jeho soused PAŠKA, jeho nepřítel z dětství, se kterým se setkává na kus řeči. Musí být velmi obezřetný, protože se nachází v tzv. šedé zóně, z jeho místa je slyšet střelba a výbuchy a je to velmi nebezpečné místo, ve kterém zůstal bydlet. Všichni lidé se z vesnice odstěhovali, zůstali jen Sergej a Paška. Sergej je včelař a miluje včely celou svou bytostí, udělal by pro ně první a poslední. Po čase se rozhodne vyjet kvůli včelám se svým zeleným žigulíkem a putuje přes několik hraničních přechodů, dostává se na jedno místo na Ukrajině a následně se dostane na Krym, kde chce navštívit včelaře, který je Tatar, se kterým se v minulosti seznámil na jedné výstavě. Sergej doma a také na svých toulkách zažívá různé příhody, setkává se s mnoha lidmi včetně vojáků. Líbilo se mi, že pokud se dopustil nějakého přešlapu, tak vždy kápnul božskou a přiznal se. Přemýšlí nad životem a nad situacemi, které prožívá. Dokáže pomoci lidem, když jej požádají o pomoc. Zajímavé bylo pro mě také to, že spal na včelích úlech, což podle jeho tvrzení přinášelo blahodárný účinek pro lidské tělo. Dokonce i jeden gubernátor k němu jezdil do vesnice, aby si poležel na úlech. Sergejovi se často zdají sny, které jsou zajímavé. Přestože probíhá válka, nalezneme v knize černý humor. Je to příběh ze života a čtenář se dozví hodně informací z této oblasti, včetně krymských Tatarů a také o lásce a péči o včely. Nedovedu si představit, že někteří lidé zůstávají bydlet v oblastech jako je Sergej, kdy jim hrozí bezprostřední nebezpečí života. Musejí se postarat sami o sebe, jsou bez elektřiny, jídla nemají nazbyt a poštu dostávají zřídkakdy. Z druhého hlediska asi chápu, že je těžké opustit svůj domov, ve kterém člověk dlouhá léta žil a ke kterému má citové pouto a nechce jej opustit, i když ví, že je to nebezpečné. Knihu jsem si rozložil do více dní, je docela obsáhlá. Celkově se kniha četla dobře. Na zadním přebalu je uvedeno, že autor je přirovnáván k novodobému Bulgakovu nebo ukrajinskému Murakamimu. Takové přirovnání bych sice nepoužil, ale nicméně si myslím, že kniha stojí za přečtení.