Šachové figurky

Ještě se mi nechce, opouštět ostrov Lewis, ale co se dá dělat, je konec, trilogie se uzavřela, a tak se musím s Finem McLeodem rozloučit. Bylo to nadprůměrně a nad očekávání fajn, pustit se spolu s ním po stopách dalšího detektivního případu, který ovšem (tradičně) nehrál v příběhu nijak významnou roli, a spíš opět jen „pomáhal“ Finovi znovu „najít, kým kdysi býval“ a ujistit se tak, kým je dnes. Vydat se po stopách vlastní minulosti, a odhalovat tajemství, která možná měla zůstat ukrytá, může přitom dost bolet! Klidná, více méně pragmatická a svým způsobem (navzdory všemu, co ho potkalo) vyrovnaná Finova povaha mi byla sympatická, Fin mi jednoduše sedl, a já mu držela palce, aby našel, co hledal, aby, se našel! Zpět na větrem a studeným zuřivým mořem omílaný ostrov Lewis, kde „úplněk visel nízko nad obzorem“, jsem se těšila, na ostrov zbrázděný tisíci potůčky, které za jasných nocí „připomínaly stružky stříbra … vlekoucí se pracně širokými údolími, posetými balvany, … kde každý střípek hladiny v prohlubních a proláklinách této prehistorické krajiny odrážel měsíční světlo“, a kde si připadáte maličcí a zranitelní, protože „rozloha a měřítko téhle krajiny, a síla živlů“ … z vás udělají bezvýznamné smítko! Útesy, skály, povětšinou nehostinné počasí, hluboké rokle a ledová voda všude, kam se podíváte, drsná a svým způsobem tak krásná krajina, která láká a zároveň odrazuje od návštěvy, varuje příchozí – tohle není sranda, nezahrávej si se mnou! Když jsem zahlédla téma letošní ČV (Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěl(a) ocitnout), okamžitě jsem si vzpomněla na svůj rest, nedočtený poslední díl trilogie z nehostinného severského ostrova, o kterém se tak krásně čte, protože autorovy popisy krajiny jsou úžasně barvité a plastické, že si skoro připadáte, jako byste tam opravdu byli. Takovým způsobem „procestovat“ Lewis bylo fajn, a možná bych se tam i někdy, na chviličku, chtěla zvědavě mrknout (ovšem uprostřed toho nejparnějšího léta, nebo toho nejkrásnějšího jara, jaké si tam dokážete představit), ale zažít ostrov Lewis za podzimních plískanic, nebo, když je zima a zuří bouře … „oblohu ozařoval sled záblesků … v tom nemilosrdném světle působila krajina opravdu znepokojivě a bezútěšně … krajina tak cizí“ … tak uprostřed takové krajiny, kde zuří ta nejstudenější severská bouře, a která je plná zrádných a nesmírně nebezpečných rašelinišť, bych se opravdu nikdy ocitnout nechtěla. S Lewisem jsem se rozloučila, s Peterem Mayem ovšem nikoliv, mezi jeho knihami budu určitě vybírat znovu. A už teď se na nějakou další těším :-).

Nádherná celá série.???? Zpočátku je kniha trochu nezáživná, ale od první třetiny se děj rozjíždí a spěje do smutného konce. Smrt kamaráda na úplném konci zbytečná. Konec jsem obrečela, i rozhovor Fina s Annou, dcerou "Piskoře". Opět jsem poslóuchala audio, už jen pro doprovodnou hudbu. Také jsem si vyhledala ostrovy, i ty v knize Ostrov Entry. Jednoznačně nejkrásnější společensko- popisný román o skotských Hebridech.