Raději zešílet v divočině

Tato kniha je velmi podařená, moc se mi líbilo čtení formou rozhovorů. Jako bonus nádherné foto :-)

V knížce je plno hlubokých a krásných myšlenek nebo pěkná sbírka specifických názorů na život. Některým samotářům tleskám za to, jaký mají vztah k přírodě nebo statečně přistupují k určitým tragédiím, výzvám, obdiv za to, jak se postavili svým vnitřním démonům. Jsou to často bojovníci, kteří se s životem vypořádali po svém. „Já jsem mimo, takže problémy neřeším buď vůbec, nebo špatně. Chybnou mentalitu neodložíš jako flašku, ta zůstává, ať chceš nebo nechceš. S takovým člověkem je těžké trvale žít, natož vést rodinu. Žiju ulítle, protože jinak to neumím, a rodina potřebuje něco jiného. …Řekl jsem si… : Třeba ti Bůh chce něco naznačit. Že bys měl být sám pro svoji poezii a zůstat (smířený) sám se sebou.“ Díky knížce rozhovorů s lidmi žijícími na samotě jsem si poupravila mínění o lidech žijících v lese na více méně odlehlých samotách. Pod pojmem samotář jsem si třeba představovala opuštěného "poustevníka," který je naprosto bez přátel a lidem se zarputile vyhýbá. Ano, potřebují svůj prostor, klid a mají jiné potřeby než většinová společnost, když je jim ale smutno, většinou mají kam ze své samoty zajít. Ať už to jsou kamarádi, sousedi, společenství básníků nebo jiné aktivity. Je to naučná knížka, díky které jsem vstoupila do jiného světa a něčemu jsem se v něm naučila.