Láska k vědě a platonická, neerotická láska k lidem – k matce a k příteli – dostává přednost před romantickým kýčem; neboť přinejmenším některým mužům je nejlépe bez žen a některým ženám bez mužů. – Už jen za tohle poselství by si autor zasloužil deset bodů z deseti. A to i kdyby se k doslovu nevázala elegantní, realistická a vtipná hra o společenských třídách, o staromládeneckém životě dvou lingvistů, do nějž vstoupí jedna „slušná holka“ s košíkem květin, a o jazyce (ne, lépe: jazycích). Celý „Pygmalión“ je tedy příběhem neerotických vášní: lásky ke svému povolání a nepatetické lidumilnosti, která probleskuje nezdvořáctvím a cholerickými záchvaty profesora H. Higginse. A která vyzařuje z gentlemanského plukovníka Pickeringa, samozřejmě; toho jsem si ostatně oblíbila nejvíc. Jejich společné bydlení musí být úžasná psina. Nebyl by to GBS, kdyby své čtenáře v předmluvě neinformoval o dějinách anglické fonetiky na přelomu 19. a 20. století. Nebyl by to on, kdyby v doslovu nepřišel s nějakou provokativní teorií o lidské přirozenosti. A nebyl by to on, kdyby v celé hře neprokázal, jak dobře lidi zná a jak je má rád. Ale nejdražší je mi za to, jak nejen svým životem, ale i svým dílem vyvrací obsesivní přesvědčení průměrného člověka, že ze všech druhů lásky může být šťastnou, důstojnou a soběstačnou náplní života jenom ta milenecká. „Doprčic, nikoliv.“

Hodnotit divadelní hru na základě četby je ošidné. I když je pravda, že před lety jsem viděl i na divadle. Přesto moje pocity jsou poněkud rozporné. Skvěle vykreslené typy, až na pana Doolitla, který mi jako postava přišel nadbytečný. Snad jen jako takový šašek. Jako komedie mi na 100 % nesedla, přišlo mi, že se ve hře objevují "hluchá" místa. Na druhou stranu je v textu poměrně dost zajímavých myšlenek, jenže mi přišly podané poněkud školometsky a až naivně socialisticky. Takže někde mezi 3 a 4 *. Ale na maturitní četbu dost dobré.