„Nebyla to hrůza ze stanného práva. Nebyla to hrůza z gestapáků v šedých kožených kabátech. Nebyla to hrůza z táborů a z těch kobek s plynem. Nebyla to vůbec hrůza z ničeho toho, co přinesla tato bídná, temná, zločinná, barbarská doba, to peklo nelidskosti, mučení a žalu, nebyla. Byla to nesmírná děsivá hrůza z toho, že pro toho chlapce, který v něj tolik věřil, vlastně v životě nic kloudného neudělal...“ Pan Theodor Mundstock je ztělesněním úzkostlivosti. Vyděsí ho cokoli, libovolná a libovolně malá odchylka od jeho uklidňující každodenní rutiny. Probíhající holokaust je katalyzátorem jeho strachu a také příhodnou projekční plochou, na které můžeme jeho chvění se soucitem sledovat – ale byl takový už dřív. Přesto si myslím, že strach není tím nejsilnějším v něm, podle mě je tím nejsilnějším v něm ... láska. Ne, nemyslím teď zamilovanost do slečny Ruth, myslím lásku, která definuje jeho obecný vztah k lidem, která ho nutí znova a znova svádět ten zdánlivě beznadějný souboj s vlastní předurčeností. Pan Theodor Mundstock totiž svým úzkostem nepodlehne, nepoužije svoji bojácnost jako alibi pro ukrytí se ve svém světě. Naopak! Vychází ze svého kutlochu do nepřátelského vesmíru, protože cítí, že může být tím, kdo jiným lidem přinese radost nebo útěchu (krásná věta: „Copak slovo, sdělené s duší tak spřízněnou, nevykoná zázrak?“), v případě mladého Šimona je dokonce tím jediným, který může pomoct. Já vím, jsou to drobné činy, žádné odvážné sabotáže ani riskantní odbojářská činnost, ale pro někoho jako je pan Theodor Mundstock je to jako by zachránil celý svět. (nedává ze svého nadbytku, ale ze svého nedostatku, pokud bych se to pokusil vyjádřit biblicky :-) Takže v mých očích není pan Theodor Mundstock strašpytel, ale hrdina! Ne proto, že není slabý, ale proto, že se své slabosti zkouší postavit! V knihách Ladislava Fukse má všechno více vrstev a žádný z významů není nikdy zcela zjevný. To pomáhá vytvářet nezaměnitelnou atmosféru (v tom je Fuks i v tomto románu skvělý!), ale taky dává čtenáři svobodu si dílo interpretovat svým způsobem. Takže jsem v tom zjevně smutném konci, který završuje opravdu mimořádně tísnivý příběh, našel i něco naději-vzbuzujícího. Říkal jsem si totiž, jestli se mi v něm nechce říct, že když něco děláme s dobrým úmyslem a ze všech sil, že výsledek nakonec není to nejdůležitější. „On náročný není. Ohně vřelosti, plamenná obejmutí, to ne, na ty by se od lidí, kteří ho neznají, ani neodvážil myslit, on doufá jen v docela malinký plamínek.“

Nebylo to mé první setkání se spisovatelem, ale prokousávala jsem se pomalu, snažila se vše náležitě pochopit a představit - ne vždycky to šlo. Psychotické stavy páně Mundstocka mi daly pěkně zabrat. Téma je ale silné, pro mě osobně velmi, v profesním životě se zrovna s holokaustem často potýkám a tato kniha byla šancí vidět situaci jinak, zevnitř zoufalé komunity, která nezná dne ani hodiny... Závěr je drsný, ale neumím si představit, že by byl jiný.