Odyssey One 1: Do temnoty

„To je šílené!“ „Vítejte v armádě. Myslíte si, že by nějaká organizace s byť jen špetkou zdravého rozumu pořádala nábor pod heslem: ‚Není to práce! Je to dobrodružství!‘?“ Premisa románu je banální a zároveň kouzelná. Lidé pro jednou nejsou v pozici oběti, která se brání megalomanské invazi, ale naopak jsou tím, kdo zvrátí průběh planetární genocidy. Ještě větším překvapením pak je zjištění, že člověk není ve vesmíru jediným člověkem… Současně je znát, že žánrově se autor ve vojenské science fiction našel, takže válečné operace jsou tím, co dominuje vyprávění. Jednoduchost má však i svoje nároky a jedním z nich je rozsah. Přestože příběhu vévodí armádní linie, zároveň je mezi bojovými střety spousta čekání, což je ještě znásobeno potřebou rozehrát charakteristiku všech protagonistů. Evan Currie do žánru military sci-fi možná nic nového nepřináší, zato pracuje s osvědčenými motivy, sympatickými postavami a zajímavými technickými nápady, takže mu trochu toho khaki idealismu i odpustíte.

Zpočátku jsem se do knihy nějak nemohla začíst, postavy i děj se mi zdály až příliš šablonovité, ušité podle banálních military sci-fi klišé. Postupně ale děj nabírá na obrátkách, a i když jsou některé situace už hodně provařené, autor je dokázal osvěžit některými novými prvky. V závěrečné třetině knihy si pak můžeme vychutnat napínavé bojové akce proti neskutečně bizarnímu a mimořádně odolnému nepříteli jak na povrchu cizí planety, tak ve vesmíru. A za koho vlastně posádka Odyssey bojuje je pro mne překvapení, jehož pozadí se nejspíš ozřejmí v některém z dalších dílů. A ani s tím nepřítelem to není tak jednoduché ... Závěrem tedy hodnotím jako velmi slušné military sci-fi s několika zajímavými prvky, ale k tomu nejlepšímu z žánru mu přece jen něco chybí.