Než pomine tvůj hněv

Někdy pravdu neskryjete ani pod tlustou vrstvou ledu... Rebecka Martinssonová, prokurátorka severošvédské Kiruny a bývalá špičková právnička ve Stockholmu, tentokrát organizuje rozsáhlé pátrání po pachateli, který mladému páru chladnokrevně uzavřel cestu ven z mrazivé vodní pasti. Vrak letadla potopený v jezeře zřejmě ukrývá něco, co dvojici stálo za to riskovat vlastní životy. Jenže lano pojící je se vzduchem a pevninou někdo přeřízl a otvor v ledu zabarikádoval. Jakmile šokovaným potápěčům došel kyslík, čekala je jistá smrt… Kdo krutý zločin spáchal a jaký měl motiv? Další vyšetřování oživí staré fámy o německém zásobovacím letadle, jež zmizelo v roce 1943, a o nacistických kolaborantech v nedalekém městě, jehož obyvatelé se na válečná léta usilovně snaží zapomenout. Čtvrtý díl kriminální série z prostředí za severním polárním kruhem, na jejíž motivy byl natočen úspěšný televizní seriál. Podaří se vyšetřovatelům rozplést síť utkanou z viny, strachu a zrady, která svazuje členy místní komunity? „Rebecka Martinssonová je novou hrdinkou skandinávského noiru.“ – iNews „Ani v televizním světě, který je nyní zaplaven ženskými policistkami, není mnoho tak zajímavých a lidských postav jako je Rebecka.“ – Wall Street Journal „Tato vynikající kniha stojí na třech základních pilířích: stylu, znalosti lidské povahy a zápletce.“ – Svenska Dagbladet „Genialita a lehkost, s kterou tato autorka píše, vás vždycky dokonale pohltí. S každým dalším příběhem se stále více zamilovávám do drsné, zimní švédské krajiny i do psychologické hloubky příběhu a samotných postav.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz VZPOMÍNÁM SI, jak jsme zemřeli. Vzpomínám si na to a vím to. Tak to teď mám. Některé věci vím, i když jsem je sama nezažila. Ale nevím všechno. Zdaleka ne. Žádná pravidla neexistují. Například lidé. Někdy jsou jako otevřený pokoj, do kterého můžu vstoupit. Jindy jsou uzamčení. Čas neexistuje. Jako by byl rozsekaný na kusy. Přišla zima, ale nenasněžilo. Vodní hladina zamrzla už v září, ale sníh si dával načas. Bylo devátého října. Vzduch byl studený. Nebe blankytně modré. Takový den, který byste si chtěli nalít do skleničky a vypít. Bylo mi sedmnáct. Kdybych ještě žila, měla bych teď osmnáct. Simonovi bylo skoro devatenáct. Nechal mě řídit, i když nemám řidičák. Řídila jsem ráda. Lesní cesta byla samá díra. Zasmála jsem se pokaždé, když auto nadskočilo. Štěrk a kamínky bušily do podvozku. „Promiň, Betto,“ řekl Simon autu a pohladil přihrádku na rukavice. Netušili jsme, že zemřeme. Že budu křičet s pusou plnou vody. Že nám zbývá už jen pět hodin. – ukázka z knihy