Návrat

Láska je láska. Někteří ji však považují za těžký hřích… Komunismus padl, železná opona taky, rané devadesátky chutnají po svobodě a naději. Není divu, že do rozpadlého kláštera, odkud boží služebníky na dlouhá léta vyhnala socialistická armáda, se krom několika stařičkých řeholnic nikdo dvakrát nehrne. Jana alias sestra Františka je v tomto ohledu mezi ctihodnými sestrami výjimkou – proto dostává na starost těch pár čekatelek, které se časem přece jen objeví a nad jejichž skrytými motivacemi i zjevnými nedostatky matka představená raději přivírá oči. Jenže všední život v konventu mladou jeptišku příliš nenaplňuje. Do myšlenek se jí vkrádá blízký kamarád z dětství a cosi ji táhne i k záhadné Karin, z níž se má stát Kristova nevěsta. Hrdinčina představa o tom, jak vypadá skutečná láska, se postupně mění a ona ve svém nitru zoufale hledá pravdivou odpověď na životně důležitou otázku: patří její srdce Bohu, nebo jinému člověku? Netradiční milostný příběh zpoza klášterních zdí, kde spisovatelka Petra Dvořáková pobývala mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem svého života, líčí tento svět bez falešné piety. „Jsou profese, o kterých se před listopadem 1989 z mnoha důvodů nepsalo. Totéž platí pro některá témata. A ani dnes si s tím vším česká literatura neví moc rady, i když právě zpracování těchto bílých míst je čtenářsky přitažlivé, a především společensky potřebné. Petra Dvořáková je jednou z těch, kdo se o to pokoušejí.“ – Salon Práva „Pohnuté životní příběhy a niterná dramata deseti zdánlivě bezvýznamných současníků spojuje pokaždé trochu jinak zproblematizovaný vztah k Bohu a katolické církvi. Autorka zachytila jejich existenciální, sociální i náboženskou zkušenost s neobyčejnou naléhavostí. (…) Tradiční křesťanské pojmy tu ožívají v aktuálních souvislostech a pomáhají pojmenovat mnohé z toho, pro co moderní společnosti chybí slova.“ – porota Magnesia Litery o autorčině knize rozhovorů Proměněné sny, oceněné Literou za publicistiku 2007 „V klášteře se vedly dva životy. Svatý a obyčejný. Lidská tvář se tu skrývala, jen láska k Bohu se mohla převtělit do lásky k člověku. Ta lidsky obyčejná, ta se v klášteře nepěstovala. Sestry se milovaly jen kvůli Ježíši, protože si to přál. Začala jsem té jejich lásce říkat zástupná. V hlubinách pod ní táhly podivné proudy, o kterých jsem dlouho neměla tušení. Jen zřídkakdy přede mnou probublaly na povrch a já hleděla do těch divokých vírů a odmítala si připustit, že pod rouškou lásky se skrývají věci bytostně lidské, se všemi temnotami, které život a povaha člověka nosí. Musela jsem tu žít delší čas, abych je mohla zahlédnout jak plachá zvířata, která sem tam bez kontroly proklouzla člověku na oči.“ – ukázka z textu