Přes množství vynikajících motivů mě kniha nepřesvědčila o genialitě sobě vlastní, a to především proto, že až příliš mnoho otázek nechává nezodpovězených. Jako nonsens fajn, ale v tomhle ohledu nejsem právě ta správná cílová skupina. Alespoň, že závěr přišel s jakou takous pointou, která dává na srozuměnou, že autorovi při psaní románu nebylo všechno jedno a nějaký cíl tu byl. Každopádně samotný základ, tedy literární spolek kolem tajuplné spisovatelky, se mi líbil moc, stejně jako některé další nápady mimo hlavní dějovou linii. Jenže tyhle drobnosti jsou nakonec tím jediným, co si z příběhu odnáším. Jak Pasi Ilmari Jääskeläinen vyprávění pěkně načne a celou první polovinu je plný překvapení, v té druhé se začne soustředit pouze na tři věci z deseti načatých a těch zbylých sedm prostě nechá v plén budoucím generacím. Což není fér, tedy alespoň z pohledu takového plantážníka jako jsem já. Milý je ovšem bezděčný odkaz na Emila Zátopka. A překlad Vladimíra Piskoře je jednoduše skvělý.

Bláznivý, absurdní, nesmyslný, mystický, poetický, obscénní, jiný, zvláštní, hodně překvapivý, v některých aspektech neukončený. To všechno příběh této knihy je.