Napadlo mě, zdali nebude Vlastimil Vondruška lepší povídkář, než romanopisec, protože co jsem měl zatím možnost číst, vždy šlo o různé variace na jeden větší trojpříběh. A nebude. Zatímco v delších útvarech autor dokáže uhrát banálnost osnovy dějovými kotrmelci, v krátkých textech už nemá, čím by tu prázdnotu nahradil. Většina povídek mi tak připomínala laciné televizní inscenace, jejichž zápletky jsou postavené na tom, že se vrah chytí do průhledné pasti, nebo je dopaden na základě očividného důkazu. Navíc to vlastně ani není moc o nějakém vyšetřování, jako spíš o pohodové středověké atmosféře, kdy vám vesnické holky daly za pěkný úsměv, a většina zbohatlíků nemyslela na nic jiného, než jak proradně získat další majetek. Jednotlivé epizody přitom dost splývají, poněvadž opakující se motivy všetečných manželek, bodrého humoru a spravedlivých trestů se za chvilku omrzí. I tak tu ale pár hezkých nápadů je, dokonce i jedna povedená pointa. V rámci žánru jsem ovšem čekal o trošičku víc.

Jednoduché kriminální povídky z doby, kdy právo bylo velmi snadno vymahatelné (pokud byl ovšem zákon v převaze a dobře ozbrojen) a všeliké krutosti byly tak nějak lidsky spravedlivější než současná ochrana lidských práv lumpů a hajzlů. Bohužel tato doba již dávno minula a tak nám nezbývá než se alespoň trochu potěšit čtením těchto roztomilých příběhů.