Krev je můj chleba

„Mýty o stvoření jsou v zásadě všechny stejný. Maorští bohové, panteon norskejch bohů, Řekové… Všude máte otce, matky, moudrý učitele, zlomyslný šprýmaře a ničitele. Nakonec každej napálí každýho a vybílej hospodu. Tu, Mars, Apollo. Do jednoho zabijáci.“ Co napsat o nejlepší detektivce tohoto roku? Snad jen to, že Laird Barron znovuoživil mou důvěru k žánru americké drsné školy. Nemůžu říct, že by nějak redefinoval pravidla hry nebo se vypravil novým směrem - pouze vzal to, co dělá tuhle literaturu literaturou a vykřesal ze slov žhnoucí plamen metafor, hrdinství a krve. Každá jiskra zde má svůj smysl i účel, přičemž vyprávění rámuje bezostyšná láska k řecké mytologii, aniž by však celek sklouzával k intelektuálnímu manýrismu. Tohle je zkrátka noir jak má být, bez jakýchkoliv serepetiček a parádiček. Narodit se o jedno století dříve, zařadil by se Barron suše mezi chlápky jako Dashiell Hammett či Raymond Chandler. Což říkám jako člověk, který tyhle mistry pera považuje za nepřekonatelné.

Kdyby se spojili Izajáš Coleridge, Joe Kurtz (Simmons) a Parker (Stark), tak by vytvořili neskutečnou partu sympatických gaunerů, kteří by se nezastavili před ničím a neměli si vzájemně co vyčítat. Izajáš pracuje pro mafii, ale jednoho dne provede solidní průser a je odklizen do důchodu na odlehlou farmu, jenže to by nebyl on, aby se opět do něčeho nenamočil i když si řekl, že začne nový život a bude sekat dobrotu. Když se jeho zaměstnavatelům z farmy ztratí postpubertální vnučka, pustí se do pátrání na vlastní pěst a musí se ponořit zpátky do kalných vod zločinu. Ten chlap si nebere vůbec servítky, jede jako buldozer po golfovém hřišti bez ohledu na policajty, FBI, mafiány, nebo drogové gangy a zůstávají za ním jen těla. Čtení je to poutavé, plné brutality, násilí a podobných sympatických věcí, užijete si vodopád cynických hlášek a dojde i na lásku. Pokud bych měl vyzdvihnout nějakou Izajášovu přednost, tak má rád zvířata, zejména miluje psy, takže byste určitě nechtěli, aby vás načapal, jak ubližujete nějaké bezbranné němé tváři. Ještě musím podtrhnout skvělou překladatelskou i redakční práci, sympatickou do ruky padnoucí obálku a dodávám že jestli vyjde další díl tak si ho určitě koupím, tak jako tento. „Jeho rodný jméno znělo Tony Becchi. Jako Tony Pugét byl známej proto, že jak jste jednou viděli Tonyho ve výkonu služby, znamenalo to pugét na vašem hrobě.“