Klaun si povídá s Bohem

„Díval jsem se z vikýře na půdě a pozoroval jsem přelet letadel (…). A tu jsem uviděl, jak se letounům počaly od trupů oddělovat bomby, protože byla válka. A pak zazněl děsivý třeskot explozí a za chvíli na to se panoráma města ponořilo do tmavého kouře. Bylo to první absurdní divadlo, které jsem viděl ...“ (J. Suchý, 2006) Možná, že to byla i tato jedna z dávno minulých, ovšem velmi intenzivních, zkušeností, které pana Suchého nasměrovaly k, až neskutečně poeticky lehkému, nostalgicky retrospektivnímu, komediálně laskavému a hravostí jazyka oplývajícímu rozjímání o zásadních životních otázkách, anebo, jinak řečeno, k rozjímání nad nepřeberným množstvím „možná, že“, protože, jak říká pan Suchý … „každý člověk je vlastníkem nějakého svého „možná“, i ten, který místo toho říká „jistě“ (ať už, „jistě ano“ nebo „jistě ne“)“ … každopádně, ze všeho toho rozjímání (pochybování) lze vyvodit asi jediné slovo o němž se pochybovat nedá … „nevím“ – a tak si ho dobře zapamatujte! A pak už se můžete pustit do čtení! Věřte, že u pana Suchého, ať už napíše cokoli, je vždy výsledkem jazykově dokonalý projev! Já si toto na první pohled převážně nevážné povídání vybrala s sebou na dovolenou, a vůbec to nebyla špatná volba, možná právě naopak, o vážných věcech jsem tak mohla chvíli přemýšlet s perspektivou „prázdné mysli“ – nevím, jak jinak byste nazvali ten čas nicnedělání a duševního i fyzického odpočinku na sluncem vyhřáté pláži, každopádně mi umožnila nechat působit všechna ta pravděpodobná i nepravděpodobná slova a vyjádření trochu jinak – nejspíš právě tak, jak byla určena … nic od toho neočekávejte a vezměte si z toho, co chcete … vždyť si jen klaun povídá s Bohem! O povaze pokušení (pokoušení ďáblem a principech zla) … „FAUST: (…) Ďábel je pro mě princip zla, lidskou fantazií per-so-ni-fi-ko-va-ný! Princip zla, nic víc.“ … to proto je Suchého Faust tak (jak jinak než) legračně absurdní … podepíše kontrakt s ďáblem, v jehož existenci nevěří, povídá si s ním, a přitom mu tak krásně říká, že neexistuje . O fungování vyšší moci ( o Její – Jeho - Onoho … kdo, jak to cítí, račte si vybrat … podobě, ale především o oné samotné Existenci!) ... A tady s panem Suchým víc než souzním, když říká, že se mu vždy příčila představa antropomorfizovaného Boha – „jakožto vyšší moci, který je vyobrazen v bílém rouchu a s šedivým plnovousem“ :-). „Mám respekt před tou neznámou Veličinou, kterou mnozí popírají, protože mají za to, že vědí všechno. A tento respekt mně, který si myslí, že neví skoro nic, nedovolí jakoukoli antropomorfizaci čili zpohádkovění Boha. Já prostě potřebuju mít Boha dlícího mimo lidské chápání, protože jen tak můžu akceptovat jeho existenci.“ Představa transcendentní Existence je fakticky blízká té mé představě! Ale o tom tu psát nechci, ale spíš o tom, jak zlehka autor uchopil všechny ty možné představy – a že jich je, co je lidí na světě! Jak jemně a ve své podstatě prostě (jak se na klauna patří) vysvětlil tu svou představu, kterou komediálně laskavě zasadil do kontextu milionů dalších, protože víra nejspíš (jsem o tom také přesvědčená) nemá stejně, jako samotná Existence, jeden směr, ale nekonečně mnoho směrů, nemá hranice ani žádné mantinely – to jen lidé se je neustále snaží objevit, „vykolíkovat“ prostor … … a z toho pak vychází všechny ty spory a třenice, jejichž výsledkem je (a to se nezměnilo od úsvitu dějin dodnes), že vize zmoudřelého lidstva je asi tou nejvíc komediálně absurdní představou.

To bylo opravdu milé počtení :-) Našla jsem u pana Suchého dosti myšlenek, které se mi také honívají hlavou. Často jsem se i nahlas zasmála. Třeba otázka "Po čem se plazil had, dokud mu Hospodin neřekl, že se bude plazit po břiše a žrát prach" je famozní :-)