Juraj Jánošík® proti Dračímu řádu

„Já jsem Juro, ty jsi Juro, ostatní ať nám políbí ďuro.“ Tuto knihu bych mohl okomentovat jednou větou. A ta by zněla: „V příběhu se furt jezdí, žere, chlastá a šuká a ne zrovna v tomto pořadí.“ Jenže cítím, že bych měl ještě něco málo dodat. Tváří se to jako kyberpunk a streampunk, ale v některých fázích je to skoro sci-fi. Hlavně podivné možnosti některých zbraní. To bylo tak strašně přehnané, až jsem kroutil hlavou. A bohužel, tyto věci dost ovlivňují chod příběhu, tak jsem to panu spisovateli moc nežral. Malá ochutnávka: Můj vznešený manžel včera poslal všechno služebnictvo ze zámku pryč, jako by tušil, že přitáhnete. Jsem tu teď úplně sama. A samota vede k hříchu. Jánošík neměl mnoho zkušeností v hovoru se vznešenými dámami, a tak volil slova opatrně. „Stejně jako odříkání, Vaše Milosti.“ (Dál už nebudu pokračovat, zkušený čtenář pozná, co následovalo) A teď k tý úvodní větě – trochu jí rozeberu. Jezdí se tam na divných strojích nazvaných kempelen, jejich princip jsem nějak moc nepochopil. Když někam dojedou, nejdřív se zajímají o jídlo, tak že čtenář skoro na každé druhé stránce dostane spousty informací o tom, co právě žerou. Poté to zapijou, tím, co jim přijde pod ruku. No a když pánbu dá, tak si pak zasouloží. A že pánbů a vnadné ženy dávájí furt, to brzy poznáte. A tohle se opakuje až na úplně samotný konec příběhu. Po zralé úvaze a několika pivech jsem se rozhodl, že další knihu si nekoupím a peníze si nechám do nevěstince. ( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ ) Citát: Pokus o vraždu se plynule překlopil do bouřlivého milování.

Osvětová legrácka o tom, jak to mohlo se slavným zbojníkem být, kdyby místo okrádání bohatých udělal kariéru v rakousko-uherské armádě. Ovšem pozor, tohle není jen tak ledasjaká Evropa, tahle je prodchnuta notnou dávkou originálního steampunku. Svetozár Olovrant popouští uzdu fantazii a nechává jí nazdařbůh pádit slovenským krajem, přičemž hostit se u toho nechá devětadevadesáti procentní borovičkou, zakusovanou tou nejlibovější slaninou. Uznejte sami, parou poháněná rotační valaška, či Václav Prokop Diviš coby šílenější verze Nikoly Tesly, to jsou zkrátka nápady, které musí jeden ocenit. Pravdou ale je, že většina humoru končí u siláckých skutků, brutálních řežeb a horoucího muchlování s lepými děvami. Zápletka se navíc rýsuje pozvolna, dlouho nemajíce konkrétního cíle, soustředíc se pouze na jednotlivé etudy. Konec ovšem vrcholí makabrózní estrádou, před níž musí rudnou závistí každý šestákový krvák. A v originálním znění je to doslova jazykový ohňostroj libozvučných slov a frází.