Jak přejít řeku

Člověk, jehož definice života předběhla skutečnost. Člověk, jenž zažehl další z řady procesů, na jehož konci se o slovo hlásí nový diskurz. Člověk, jenž se ocitá na hraně mezi hněvem a soucitem, mezi ničením a tvorbou. Jak shrnout tuto (další v řadě přečtených) sérií aktuálních úvah o všem lidském okolo nás? Asi bych řekla, že se vše točí okolo člověka a jeho rozumu který nám byl dán, abychom poznávali svět! A se světem, přiznejme si to, není něco v pořádku! Věk člověka (antropocén, jak se mu odborně říká a jak používá i pan Cílek) trvá, z našeho lidského hlediska, už docela dlouho, a za tu dobu jsme my lidé získali spoustu poznatků o něm a ty jsme si poskládali nebo spíš bych řekla, ty průběžně skládáme, do nějakého bezrozporného hierarchického systému, který pak, vždy po určitou dobu, považujeme za určitý řád světa, který nás obklopuje, prostě vytváříme si, řekněme, realitu světa, a to má svá úskalí ... a samozřejmě dalekosáhlé následky! A o nich pan Cílek ve svých knížkách přemýšlí a zvažuje je. Začíná tím, že zvažuje a posuzuje celou myšlenku antropocénu a dává ji do souvislosti s klimatickými a společenskými změnami, které pozorujeme kolem sebe - s rozbitým světem kolem nás! "Tatínek má v ruce nářadí, ale děti už jenom mobilní telefony. A co budou mít v ruce jejich děti? Ovládač na roboty, anebo (znovu) motyku na okopávání brambor?" Mně se úvahy pana Cílka líbí, to, jakým způsobem a kam směřuje, považuji za správnou cestu, leckdo možná namítne, že v nich spojuje páté přes deváté, že mají příliš velký záběr témat, jenže svět právě takový je! Svět je nesmírně složitý, komplikovaný a /přiznejme si to/ porouchaný stroj, spíš soustrojí, ve kterém se ale už (mám ten pocit) nikdo pořádně nevyzná. A pan Cílek právě na to upozorňuje. Na to, že možná stojíme na hranici, nevratné hranici, kterou, když neuváženě překročíme, tak pak ztratíme svou "podpůrnou síť života" (s touto myšlenkou přišel James Lovelock, je to jeho známá teorie Gaia - živé planety) a nejhorší co můžeme udělat ´, a co se možná děje, je rozbití této podpůrné funkce života ... ... a tak ne vymírání druhů, ale narušení vztahů je možná tím nejhorším, co nás zatím potkalo ... Není to zrovna veselé čtení, ale vlastně není ani smutné, texty jsou psané tak příjemně, plynou skoro poeticky, jak to pan Cílek umí, hovoří o naději, vděčnosti, o citovém životě, pocitech štěstí, hněvu, o překvapeních, a taky o ruské ruletě, kterou hrajeme a pokoušíme tak osud, o zodpovědnosti, ale taky o pastech, předstírání, a důvěře, je to prostě spletitý chumel témat, jak jsem řekla, přesně, jako svět kolem nás! Jeho cílem je ... ukázat na novou realitu ... "nahá tu stojí Země!" A já děkuji za každou další takovou knížku, která nutí (v podstatě jemně, netlačí na pilu, a to se mi líbí - jak píše Eldar80 v komentáři níže "má uklidňující hlas") přemýšlet, a tak nás pomalu směřovat k přijmutí téhle nové reality. Čas na agresivní diskuze nejspíš taky přijde (a možná dřív než nám bude milé) ... "ty nejagresivnější diskuse nás ale teprve čekají v okamžiku, kdy budou opravdu tvrdě vyžadovány reálné kroky."

Velmi podnětné, spousta důležitých informací a námětů k zamyšlení. Doporučila bych všem, speciálně však mladší generaci, bohužel to nebudou mít jednoduché. Pan Cílek je člověk s úžasným rozhledem, dokáže hledat souvislosti napříč obory. Měli bychom mu více naslouchat.