Bivoj běsobijce

Jakožto milovnice pověstí jsem si Bivoje pořídila už před lety a až teď jsem se k němu dostala (jsem ostuda). Je to další alternativa příběhu o slavném kancobijci a jeho lásce k nejstarší Krokově dceři Kazi. Jako vždy mě zaujaly popisy postav, a že je jich tu požehnaně! Kromě samotného Bivoje jsou zajímavě představené Krokovy dcery, rusalky zde dostávají úplně nový rozměr - jsou to takové vodní Amazonky v čele s Vlastou, velekněz Velibor s přicmrndávačem Wulfhartem, ale i záporáci stojí za to, tedy vlastně, záporačka - Ašiga je mrcha každým coulem. Ale upřímně? Kdo by se jí na jednu stranu divil. Při čtení se mi totiž honilo hlavou pořád to samé dokola - dějiny píšou vítězové. Strana poražených je vždy ta odporná a opovrženíhodná, která si zaslouží rozcupovat a hodit do stoky. Ruku na srdce, tady jsem to tak necítila. Proto jsem se úplně nedokázala rozhodnout, zda se stranou Čechů sympatizovat nebo ne. Hrozné dilema na jednu fantasy knihu. Příběh sám o sobě se rozbíhá slibně. To prase mě bude strašit i ve snech. Potom následuje série průšvihů hlavních hrdinů, z nichž se samozřejmě hrdinsky vysekají a jedou dál, a tak to pokračuje až do konce knihy. Jedná se o první polovinu příběhu, takže na konci vás čeká cliffhanger jak sfiňa. Bivoj běsobijce je akční nářez v milovaných českých kulisách, jehož děj pěkně odsýpá. Co víc si přát od skoro letní oddechovky? 80%

Vypadá to, že jsem si po Sapkowském, našel dalšího oblíbeného autora s podobným záběrem. Červenák nechodí pro fantasy daleko a je svěžím větrem pro nás české čtenáře. Po povídce "Vládce stříbrného šípu" jsem sáhnul po díle, věnovaném Bivojovi. Tedy to jsem si zpočátku myslel, ale záhy jsem zjistil, že hrdinů je tu mnohem víc a i takových, kteří jsou zajímavější, než Bivoj samotný. Z rukopisu Červenáka je znát, že se vypracoval na přímočarém "Conanovském" stylu a přenesl ho do českých luhů a hájů. Čtení rozhodně není pro intelektuály, ale je to jízda, která mě opravdu bavila a o to mi jde. Sám jsem se tomu divil, že např. začlenění Rusalek do příběhu, coby jakési připodobnění amazonek, mi nepřišlo trapné. Ba naopak, skvěle do příběhu zapadly. A takhle to bylo se vším. Libuše, Teta a Kazi, naplněni silou pohanských bohů? Proč ne? Kanec, jako nejdrsnější monstrum? Proč ne? Živá Vltava? Atd., atd. Červenák se s tím popral po svém a mě, jakožto čtenáře podřadné literatury, velice potěšil. Jdu na druhý díl a budu doufat, že Wulfhart, nynější oblíbenec, dostane víc prostoru.....