Karel Čapek jako autor dokáže člověka vždy zaujmout a svou knihou, ať už je to román, divadelní hra, povídka nebo pohádka, čtenáře potěšit. Stejně tak je tomu v případě jeho apokryfů, kdy nás zavede do různých období historie a vtipným způsobem - většinou formou rozhovoru postav - vykreslí fragment známých událostí s vtipem sobě vlastním.

Láska ke knihám stvořeným panem Karlem Čapkem počala se u mne Dášeňkou, pokračovala přes Devatero pohádek k cestopisům, povídkám a Apokryfům. Ty zbožňuji. Když jsem je četla poprvé, byla jsem nadšená z jazyka a jiného pohledu, dnes bychom možná řekli alternativní reality, na historii. Možná můj nezměrný obdiv způsobil, že jsem si jako maturitní otázku z češtiny vytáhla zrovna Čapka. ( Ještě dnes vidím ty plamínky smíchu v očích profesorek, když jsem jim tvrdila, že hrdinou jednoho z apokryfů je praotec Janeček. Sice mě ty střípky veselí varovaly, že asi něco nebude tak úplně v pořádku, ale za boha jsem nedokázala přijít na to, co. ) Dnes mi duši hřeje i navýsost výstižný popis charakterů, mentalit a osudů osob, který působí, že postavy mi připadají jako lidé, které denně potkávám. Nezměrná moudrost, laskavost a schopnost spisovatele nenápadně skrze biblické příběhy promlouvat ke čtenáři o jeho současnosti. Kupodivu i o naší. A vlastně ne kupodivu. Lidé se totiž nemění. Stále opakovali, opakují a budou opakovat tytéž chyby od věků do věků. Někteří se v nich budou stále rochnit, druzí je budou chtít opětovaně napravovat. Říká se tomu dějiny.