Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech

„Noc se dnem nesouvisí. Shoří v něm. Za úsvitu ji odnášejí na hranici. A s ní i její lid, pijany, básníky, milence." Mathias Énard vzal několik strohých Michelangelových dopisů a vklínil mezi ně příběh o géniově pobytu v Konstantinopoli. Fabulí pospojoval skutečné události či artefakty, takže vytvořil dílo na rozhraní literatury faktu a fikce. A je to pozoruhodné dílo. Dýchající exotismem, plné soumraků nad Zlatým rohem a všech vůní Asie, Evropy a Afriky. Pracuje s básnickým potenciálem skutečnosti: „Cippollino, dolerit, serpentin, růžový mramor ze Sarrancolinu, skořicová žula, černý mramor z Dauphiné, porfyr, brokátový mramor, obsidián." I výčty jsou svého druhu verše. Autor všechny reálie renesančního života dokonale zná: spaní v sedě, vztah k hudbě, výbavu istanbulských hospod, topografii města. A tak čtenář v duchu doprovází Michelangela na každém kroku, byť by to byl všední krok kupcovým domem. [Jenom malá poznámka: Girolamo Savonarola nebyl upálen zaživa, nýbrž až posmrtně.] K tomu Énard přidal netradiční postupy, ale ne zase moc: roztříštění časové osy, du-formu, střídání préterita s historickým présentem, autentické Michelangelovy dopisy, básně, kratičké kapitoly jako střípky mozaiky. Nedá mi to a musím věnovat zvláštní pozornost postavě básníka Mesíhího. Když spisovatelé v některém z hrdinů zhmotňují vlastní romantické touhy, většinou z toho vyleze cosi abnormálně protivného. Ne tak v případě Mesíhího z Prištiny. Možná proto, že je tahle figura v jádře skutečná; nebo proto, že Énardovy ideály jsou sympatické. Každopádně platonické okouzlení, které Mesíhí cítí k Michelangelovi, zůstává decentní, a tak lehce elektrizuje. (Připomíná staré Řeky. A snad Kaváfisovy verše, ty vkusné.) Ač mi většinou leze na nervy, když si spisovatel vynucuje soucit s postavou, tady se to povedlo. Miluji Mesíhího. Lituji Mesíhího. Být tak Michelangelem... „Nepřestanu toužit, dokud se má touha neutiší, dokud se ústa nedotknou rudých rtů mé lásky, kdy se duše ztratí v něžnosti jejího dechu. A ty budeš vždycky vzývat jméno Háfiz ve společnosti smutných a zlomených srdcí." [Háfiz ze Šírázu]

naprosto úžasná kniha. na povrchu jemná a něžná jak arabeska, ale v hloubce zuří vášně a intriky.