Po mně potopa

Kniha má svou atmosféru a není špatně napsaná, ale na mě ti divní lidé v divném domě s divnými motivacemi prostě moc nefungovali. Dočetla jsem v sobotu a už teď mám problém si vzpomenout na všechny postavy. Občas mi něco utkvělo, ale to podstatné mi asi uniklo. Na spoustu "proč", která mi v hlavě při čtení vyběhla, jsem nedostala odpověď. Na můj vkus je to takové až příliš uměle vykonstruované.

Naprosto krásná, úžasná a úchvatná kniha. Ale rozhodně ne pro každého. A jsem moc ráda, že jsem nenechala odradit místními komentáři. A jestli je takhle kvalitní kniha prvotina autorky, bojím se (v dobrém) toho, co bude dál  :) O čem je Po mně potopa? Je to příběh o tom, jaké to je někam patřit. Mít něco, co je skutečné, opravdové. I kdyby to znamenalo, dostat se k tomu lží. Protože pak je snadné uvěřit tomu, že když si lež uvědomujete, je ta lež menší. Johnovi se stalo právě tohle. Místo u svého bratra, skončí v domě s několika podivíny, kteří se domnívají, že je ten, na koho čekají. Nebo je i tohle jenom další lež? Jedna lež (ano, jsem to já, abych mohl jednu noc zůstat), vede k další, které začnou kolem vytvářet drobné praskliny. Jak jeho příběhu (když John zjistí, kdo ti lidé jsou a kdo je podle nich tedy i on), tak celé jeho nové komunity. A John je navíc stále pod tlakem, protože skutečný John by měl dorazit se spožděním za týden. Ale proč mu to není jedno? Vždyť ty lidi nezná. Je s nimi pouze pár dní. Tak co na tom záleží, že? Jenže...proč i tak záleží úplně na všem? Je to zvědavost? Je to lidskost? V polovině knihy dojde k menšímu zpomalení děje, abychom poznali právě oni podivíny. Takže se jde do minulosti. O tom tedy psát nebudu. Sama sebe jsem překvapila, že jsem doteď nevykecala pointu a nenasekala žádný spoiler :D psát teď dál, vytvořím ho. U téhle knihy je poměrně těžké něco napsat a zároveň nic nevykecat  ;) Na první pohled jednoduchý příběh, který má ale neskutečně moc vrstev. Tedy, najdete je, pokud budete chtít. Jinak si tak rozdílné hodnocení knihy neumím vysvětlit. Může mě pouze mrzet, že dost lidí, kteří tomu dali pět hvězd, se ani na pět minut nezdrželi, aby napsali něco hezkého. Takhle komentáře u knihy vypadají poměrně smutně, až na pár výjimek. Tohle je kniha, která vás nutí přemýšlet a pokládat si jednu otázku za druhou. Jak o lidech v knize, tak o vás samotných. Navíc strašně krásně napsané, takže i skvěle přeložené. Já rozhodně doporučuji a těším se na další kousek autorky. Moc se mi libily odkazy do knih jiných autorů. Já se znám, takže když na mě bafnul Stephen King, rozsvítila jsem se. A hned na začátku jako by na mě mrkla Charlotte Perkins Gilman, a několikrát dál, za což může i obálka. Takže za mě ideální. Už chápeme, proč to není kniha pro každého? Všechny ty inspirace, které do knihy autorka dala, byly strašně úchvatné. A krásně neskutečné, až mě z toho hned buší rycheji srdce. A to jsem možná ani polovinu nepoznala, protože jsem nečetla. A ke konci, kdy se konečně nahlas řekne, co je obsahem básně, která se knihou táhne jako červená nit, zatajila jsem dech asi nejvíc. (Dobře jsem udělala, že jsem si to negooglila, moje podežrení, že to bude v textu důležité, se potvrdilo, a nebudu to přece sama sobě spoilerovat. Nejsem trubka!) A doufala jsem, že kniha skončí právě takhle. Protože tyhle konce mám nejraději... Rozdělení vyprávění na ich a er dávalo absolutní smysl. A poměrně dost mě bavil název knihy. Který nejdřív odkazoval na to, co John "prováděl" a jednu dobu jsem byla přesvědčená, že měl Alex pravdu a to jsou následky. Nebo vážně po těch sedmi dnech skutečně přijde konec světa, ať už by to mělo znamenat cokoliv, pro kohokoliv z aktérů. A někdy v polovině knihy jsem řekla: "Proč se začínám cítit jako na Prokletém ostrově?" :) No, není to úžasné? Na 200 stránkách tolik věcí! Knihu nedoporučuji těm, kteří jsou závislí na epilozích, aby to za ně autor uzavřel. Tuhle knihu si musí čtenář uzavřít sám. (Tím se u mě kniha posunula do prozatímní top 10 roku 2022.) A to ne každý umí. Hlavně když má na konci stále otázky. Což je za mě na knihách to nejkrásnější. Když není konec zaklapnutím poslední stránky. Ale končí to v čtenáři. Klidně i v jeho duši, jestli na tohle věříte. Nebo ať je to jakýkoliv orgán, kde to cítíte "správně", když dočtete knihu, která vás dostane a na chvíli zastaví váš svět. Jako jedna velká potopa. Proto jsem Johna měla ráda tak moc. Protože je mi jasný, že by každý tvrdil, že by hned řekl pravdu. Na což já říkám: Nasrat! Zachovali by jste se úplně stejně. Tam hluboko uvnitř to víte. Tam hluboko, v té časti sebe, která je jenom vaše, a nikoho do ní nepustíte. Nějaký věci je těžký si přiznat. Ale to je v pořádku. Děkuji :)