Případ ztraceného muže

Volnější tempo detektivky mně ani trochu nevadilo. Vykreslení různých postav bylo přesné, jen těch postav bylo nějak moc, takže se čtenář v tom množství asi trochu ztratí. Motiv jsem odhadla mnohem dříve než vyšetřovatel, a to mi přišlo vůči němu nespravedlivé, protože jde o velmi sympatického hrdinu. Autorka již nežije, přesto je v příběhu vykresleno hodně současných ožehavých témat. Věrohodně zprostředkovala bezmoc, kterou společnost pociťuje k praktikám, které jsou v jiných zemích stále běžné. Zde jde o ženskou obřízku.

Rendellovou jsem už pár let nečetla a Wexforda jsem měla vždy méně v oblibě než její psychothrillery, ale na tuhle detektivku z maloměsta jsem se pro změnu docela těšila. Těšení nevydrželo dlouho, protože najít na jednom plácku, a ještě ne najednou, dvě prastaré mrtvoly a do poloviny knihy se neposunout ani o píď aspoň k jejich identifikaci, natož k vrahovi, to je "umění". Vzhledem ale k tomu, že to obnášelo nekonečný proud jmen všech sousedů, jejich příbuzných, současných a minulých pokrevních a nepokrevních, adoptivních, nevlastních, ztracených a nalezených apod. (ani jeden ze zpovídaných svědků nebyl zrovna přívětivý, spíše hrubě naopak), včetně i zbytečně mnoha policistů z mnoha etnik, velice záhy jsem se v téhle řece ztratila a začalo mě to obtěžovat. Takže asi první detektivka od autorky, kterou nedočtu.