Poutní umění ve středověku jako tělesný zážitek

Nemá chybu. Krásně napsaná i graficky a obrazově skvostně vybavená kniha, kde pestrost úhlů pohledu jednotlivých kapitol od různých autorů drží pohromadě tím, že jejich pořadí reflektuje hlavní etapy poutní zkušenosti. Už jen začíst se do této knihy je jako vydat se na cestu – v tomto případě nejen krajinou, ale i časem a mentalitou.

Ještě že kniha stále pouhých 239,- Kč, jinak by mi bylo líto peněz. Texty mají velmi chabou úroveň. Kniha obsahuje mnoho faktických nepřeností a nepravd. Za všechny uvedu hned v úvodu odkaz na liminální fázi Victora Turnera, která je líčena, jako by šlo o svébytný jev, jenž není v kultuře vymezen ničím dalším, a tak se může zjevovat a mizet, jak se mu zachce. To není pravda. Liminální fáze existuje pouze na konci kultury, resp. charakterizuje mezidobí mezi koncem jedné kultury (civilizace) a vznikem po ní následující kultury (civilizace), zejména, pokud je taková kulturní změna autochtonní. Celá Turnerova koncepce je postavena na vřazení liminální fáze do tohoto mezidobí. Její specifické charakteristiky se neobjevují v kultuře nikde jinde než právě na jejím konci, případně významném přechodu, který lze podle její přítomnosti také spolehlivě identifikovat. Snaha o vměstnání limifální fáze do prostoru náboženských poutí je úplně zcestná a autor (v tomto případě přímo Ivan Folleti) nejspíš z Turnerovy práce přečetl snad jen dvě strany, že se mohl dopustit takové zásadní chyby! Hned dále ve stati od Martina Drlíčka čteme, jak se lidská těla vůbec za staletí od poutí k nám vůbec nezměnila (to už přitom pomíjím, že podle autorů jsou poutě mylně záležítostí až druhého tisíciletí křesťanských dějin!). Většího omylu se dopustit nemohl. Prožívání (pro téma knihy zcela zásadní) je ovlivněno vývojem hormonů, které jsou dnes jiné, změny gradovaly industrializací, způsobil je jiný způsob života, jiná strava obecně, velmi důležitou složku tvoří káva (bez nadsázky lze říci, že lidské prožívání před kávou a po ní jsou dva biochemicky zcela odlišné světy), a podobně. Zásadní vliv má i výrazná změna cirkadiánního rytmu a pochopitelně hygiena, která úplně změnila bakteriom a virom. Hnedle o pár stránek dále se dočítáme, že slovo „peregrinus“ označovalo původně cizince, který opustil svůj domov. To je velké zjednodušení, které nereflektuje realitu, jednalo se pouze o ty jedince, kteří nebyli občané Římské říše, nejednalo se obecně o jakéhokoliv „cizince“ a tento rozdíl byl v Římě velmi důležitý. Vzápětí čteme, že se poutník od jiných pocestných „musel odlišovat“, a to mošnou a holí, aby byl pro ty, kdo by ho chtěli ubytovat, rozeznatelný. Těžko hádat, kde na tento čirý názor (tam už ani o faktu nemůže být řeč) pan Drlíček přišel. Ubytování pocestných bylo v době, do které se nesmyslně autoři rozhodli zasadit počátek náboženských poutí v Evropě (kolem roku 1000) standardní činností, tzv. hospitium bylo rozvinuté hlavně v jižních evropských zemích, pocestným se poskytovalo přístřeší a strava, bylo to běžné jednání obyvatel měst i vesnic a náboženský poutník nemusel vykazovat žádné odlišnosti, ostatně mošna a hůl také při cestování žádnou odlišností nebyla. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Nemám ráda knihy, které kombinují reálné, pravdivé informace s omyly nebo vlastními smyšlenkami, protože pokud jsou takové knihy první příležitostí, kdy se s předloženými fakty čtenář seznamuje, věří potom chybám a vrství omyly při dalším poznávání skutečnosti. Bohužel Poutní umění ve středověku jako tělesný zážitek editované pány Folletim a Lešákem je jednou z nich a já využívám příležitosti zde na to upozornit.