Zůstanou jen skvrny

„Ubližovali mi tolik, že jsem se rozštěpil, fyzicky i psychicky.“ „ V létě roku osmdesát dva jsem zjistil, co je potřeba k zabití dítěte.“ Věděl jsem do čeho jdu. Po přečtení anotace to bylo celkem jasné. Netušil jsem však, že příběh dvou bratrů bude tak krutý. Tedy mohl jsem to vytušit, jen jsem nepočítal s tím, že Ross Jeffery z toho udělá opravdové kruté drama. Všechno je to barvitě a detailně napsané. Veškerý ten teror, zneužívání a mučení na obou chlapcích byl čin velmi krutý, podrobný a nechutný. Jediné, co mi tak trochu na příběhu vadilo, byl akt pomsty. Možná už to ani nebyl akt pomsty, spíš se to blížilo zločinu. Respektive, on to byl zločin. Avšak hlavní hrdina si to chtěl užít, tak mu to pan spisovatel umožnil. Tohle je příběh jen pro otrlé čtenáře. Malá ochutnávka: Kdykoliv je něco špinavé, vždycky můžete skvrnu vydrhnout, pokud opravdu, opravdu chcete, aby to zmizelo – chce to jen vytrvalost, spoustu času a předvídavost, abyste věděli, kdy je to příliš daleko, a vy to potřebujete odříznout nebo zahodit. Moje dětství bylo takové, obrovská rudá skvrna.

Další zrnko temnoty nám dává nahlédnout do bědných životů všech sedmi postav tohoto hrůzného příběhu. Člověk si při čtení uvědomí, že se takové odpornosti dějí denně, že je spousta dětí vystavena týrání a zneužívání. Svíral se mí žaludek z té strašné bezmoci a toho, čeho jsou schopní lidé, kteří by měli být dětem oporou a dávat jim pocit bezpečí - namísto toho jim připraví peklo na zemi, ze kterého jde jen těžko utéci a zůstane v člověku navždy.