Z knihy mam rozporuplne dojmy. Na jednu stranu autor pekne popisuje mozne priciny depresi a rozhodne stoji za to, aby se kazdy z nas na uvedena temata ve svem zivote zameril, na druhou stale dokola kritizuje uz i opakujicimi se obraty antidepresiva jako neco zcela nefunkcniho, s cimz se nemohu ztotoznit. Nektere casti jsou ctive, jine zase velmi rozvlacne, cemuz odpovida i to, ze uz mam knihu rozectenou delsi dobu. Za me by kniha mohla byt strucnejsi, mene vypravna a vice zamerena na ustredni myslenky.

O knize jsem se dozvěděl v jedné z epizod podcastu Joe Rogan Experience, kde byl autor Johan Hari hostem. Debata mě zaujala natolik, že jsem příliš neváhal a knihu si koupil. Text jde zhusta proti převládajícímu konsensu o původu a vzniku depresí, tedy jako vnitřní chemickou nerovnováhu mozku, nedostatek serotoninu – asi to zjednodušuji, lékař ani psychiatr / psycholog nejsem. Kniha argumentuje pro zásadní vliv prostředí na vznik a rozvoj depresivních stavů, například špatné kvality života, nekvalitních vztahů, zbytečného zaměstnání, životních podmínek, chudoby, putující životem beze smyslu, bez cíle, neoceňovaní a nedoceňovaní, a mnoho dalšího. Text obsahuje silný sociální náboj, autor svoje teze dokládá množstvím lidských příběhů, ale též svým vlastním bojem s depresím. Ztráta spojení je příznačný název, je v něm klíč k autorovým argumentům a úvahám, ukazuje lidi odpojené od světa, od lidí, od pocitu bezpečí a zabezpečení, od materiálních jistot, od přátel, od smysluplných romantických vztahů. A právě toto fyzično, respektive jeho ztráta, má, dle autora, významný vliv na vznik depresivních stavů. Hodně mě překvapili kapitoly věnující se businessu kolem antidepresiv, extrémnímu tlaku nadnárodních farmaceutických korporací, honbě za ziskem z prodeje antidepresiv, mlžení, možná dokonce lhaní o účinnosti antidepresiv, zveřejňování pouze těch „správných“ závěrů, apod. V dnešní rozběhnuté korporativistické dystopii se tomu příliš nedivím. Objektivně to samozřejmě nedokážu posoudit a relevantnost knihy tak zůstává otázkou. Jak do autorových úvah zapadá například kognitivně behaviorální terapie, různé meditace, nebo prostý stoicismus, nebo aktuálně zkoumaná léčba psychoaktivními látkami, zůstává nezodpovězeno. Antidepresiva zřejmě v některých případech skutečně mohou zachránit život – u jedinců na pokraji sebevraždy. Ohledně dlouhodobého používání a možného zlepšení kvality života však mám pochybnosti. Chtěl bych věřit, že za vznik deprese může primárně prostředí, a že se změnou prostředí a vnějších podmínek deprese zmizí a všechno bude skvělé a sluníčkové. Ale jako všechno na světě, i tohle bude kombinace mnoha faktorů, vnitřních i vnějších, vlivu genetiky, výchovy i prostředí. V závěru autor překládá vlastní teze ke zlepšení situace, řešení jsou logická, přesně v duchu „zpětného zapojení“, taková ta sociální klasika počínaje likvidací světové chudoby a další. Konkrétní detaily zpětného zapojení samozřejmě pro mnohé jednotlivce nebudou vůbec snadné – spíš nesmírně obtížné, chce to odvahu, podporu okolí, silnou vůli a extrémně silnou vytrvalost, a vím, píše se to snadno, realita je o poznání horší. Poslední kapitoly mají silně progresivistický náboj a charakter moderního sociálního inženýrství. S autorem se v tomto vůbec neztotožňuji. Přestože mě kniha tak úplně nepřesvědčila, přečtení nelituji, stále jde o neotřelý pohled na problematiku.