Nechci zpochybňovat pozitivní přístup paní Pohlreich. Můj komentář není o rakovině. O smrti. O osudech. Na tomto místě se chci zastat zdravotnického personálu pracujícího v oboru, kde se setkávají se smrti. Třeba s rakovinou. Paní Pohlreich velmi snadno soudí takové jedince a odsuzuje údajný nedostatek jejich empatie a časového nasazení pro každého jednotlivého pacienta. Bohužel jí uniká pohled z druhé strany. Jak se může citově angažovat policista pracující na vraždách? Musel by se zbláznit. Potřebuje si vytvořit odstup a postavit si kolem sebe obranný val. Jak se může angažovat zdravotník na oddělení, kde mezi hospitalizovanými téměř každý druhý týden někdo podlehne nemoci a koho ještě včera zdravil? Vytvoří si kolem sebe obranný val. Paní Pohlreich se pochopitelně zlobí. Je zarmoucená z toho, že jí nikdo nevezme za ruku a nepromluví si s ní. A já to chápu! Jak si ale doktorka může promluvit s každým pacientem, když jich má denně kolem 15-20 plus sledování a léčebné plány dalších? Může si s každým promluvit o pocitech, vzít za ruku, nebo se schová za obranný val počítače a lékařských termínů? Pokud totiž ne, tak skončí jako mnozí její kolegové - rozpadlé vztahy, alkoholizmus, žádosti o přeložení na jiná oddělení. Kdo pak bude léčit pacientky jako paní Pohlreich?..

smutné téma, které jsem otevřela díky mojí mamince, která takové štěstí neměla....