Zpovědi

11. září 2001 má v paměti asi každý z nás. Cora při teroristickém útoku na věže Světového obchodního centra v New Yorku přišla o otce. Maminka jí zemřela již před lety a ona tak ve svých šestnácti letech zůstala v obrovském městě sama a zcela nezaopatřená. Z Irska se jí ozvala její teta, kterou dosud Cora neviděla. Ta jí nabídla, že může v Irsku začít nový život a poznat historii její rodiny. Cora v Irsku zjistila, že o své vlastní rodině věděla málo a některá fakta ji překvapila. Poslouchala o vztazích, milostných příbězích, křivdách i tajemstvích. Nám čtenářům autorka připravila mnohovrstevnatý příběh, který prolíná tři generace žen. Tušila jsem, že Zpovědi budou náročnější čtení, ale ač mě příběh hodně bavil, celou dobu jsem měla po ruce psané nápovědi kdo je kdo a v jakém čase se nacházím, protože se mi opravdu těžce v osudech orientovalo. Autorka totiž nevypráví příběh z pohledu jednoho člověka, ale rovnou několika a to i v různých verzích. A až později, téměř na konci se dozvíme všechny souvislosti. Používá ich formu, er formu a dokonce i vyprávění prostřednictvím dopisů. Ač příběh začíná v roce 2001, tak se ve vzpomínkách přeneseme o několik desetiletí do minulosti. Mám ráda rodinné ságy plné tajemství a lidských osudů, ale v případě Zpovědí na mě byla kniha asi moc složitá. Nedokázala jsem se vcítit do jednotlivých postav. Trvalo mi se vždy zorientovat kdo zrovna je hlavním vypravěčem v příběhu. Když jsem dočítala, tak jsem si dokázala poskládat jednotlivé střípky dohromady, ale i tak mě všechny ty šokující souvislosti nechaly nějak v klidu. Prostě to na mě bylo moc zamotané. Rozhodně vám ale knihu doporučuji přečíst, protože dostanete opravdu podrobný pohled do tří generací jedné rodiny, která se potýkala s mnoha problémy, obviněními a událostmi, které ovlivnily následující generace. Čtěte však velice pozorně. Vy, kteří máte rádi složitější příběhy, budete nadšeni.

Od první stránky mi bylo jasné, že tuhle knihu zhltnu! Bylo to WOW! Pořád jsem chtěla vědět, co bude dál a jak to s jednotlivými postavami dopadne, a zároveň jsem toužila si román vychutnat. Příběh začíná 11. září 2001 v New Yorku. Šestnáctiletá Cora Bradyová hledá svého otce Michaela, který pracoval v jednom z mrakodrapů. Po dopisu od tety Rosie odjíždí do Irska a postupně odhaluje příběh své rodiny. Rozbíhá se fascinující sága tří generací žen, která putuje mezi Irskem a NY a přeskakuje v čase. Každá kapitola má vlastní hlas. Všechny jsou v ich-formě, ale jediná ve druhé osobě. Právě tahle neustálá proměna perspektiv mě bavila snad nejvíc. Pokaždé jsem nerada opouštěla jednu postavu, jen abych se vzápětí úplně ponořila do příběhu další. A muži? Těch je tu vlastně překvapivě málo. Ten skutečný příběh se odehrává hlavně mezi ženami – matka, dcera, sestra, babička, neteř. Muži jsou často nepřítomní, neschopní nebo nějakým způsobem nedokážou tenhle ženský svět nést. A přitom autorka nesklouzává k „muži jsou zlo“. Jeden! z nich se třeba opravdu snaží.. Otevírají se témata: nechtěná těhotenství , mateřství, potraty, ženská práva, znásilnění, duševní zdraví, samota, stáří. Jako by si tu ty ženy předávaly vlastní smůlu z generace na generaci. Všechny jsou nemocné svými tajemstvími, nezapadají, něco se pokazí – a následky se táhnou dalšími desetiletími. Nikdo tu není úplně celistvý. Každému nějaký dílek chybí. Bavila mě i videohra Scream School, která nabízí různé scénáře toho, jak by věci mohly dopadnout jinak. Krásná metafora celé knihy. Protože život žádné další scénáře nenabízí. Milovala jsem atmosféru malého irského města, kde se žíznivě touží po životě a pak i anonymního NY. Fascinovala mě nedávná minulost, kterou už sami známe. Třeba když se v jedné kapitole čte Harry Potter – a člověku dojde, jak rychle se „naše“ minulost mění v historii. Proč lpíme na tom vědět, když by bylo snažší nechat to být? Airey je neuvěřitelný talent - dokázala vytvořit návykový a šmrncovní příběh.