Zpověď masky

Jedna velmi nešťastná duše. Vynikající román, který asi neosloví každého čtenáře, ale mě bude rozhodně dlouho ležet v hlavě. Odvážná, částečně autobiografická zpověď plná vnitřních rozporů mladého Kóčana, člověka, který zápasí se svou vlastní sexuální identitou a touhou zapadnout do konvenční společnosti. Důkladná psychologická analýza jeho duše, odhalení sebe sama, pozoruhodná otevřenost a upřímnost, hlavní protagonista nehledá soucit ani sympatie. Přiznání masky Jukia Mišimy.

Intenzivní. A v momentech až nesnesitelně. Mišima má dar vyslovovat se ohledně rozkolu uvnitř postavy obdivuhodně přesně a přitom neoplývá nějakým náročným jazykem nebo formou - taky mu bylo něco málo přes dvacet, když se s tímhle vytasil (a k tomu přemýšlíte, že námět o mladým japončíkovi, co prochází homosexuálním sebeuvědomněmím na pozadí druhé světové a masturbuje nad obrázkama umírajících a krví zbrocených muskulaturních hrdinů je sám o sobě zajímavej na rok 1949 - taky jsem hodně přemýšlel, jak moc je to autobiografický, myslím, že když je člověk schopen psát o tak sociálně / sexuálně rozštěpené mysli a tímhle způsobem, musí to do značné míry odrážet jeho vlastní stav mysli) - navíc ten japonský dualismus, na jednu stranu řád, disciplína, morálka, stydlivost, na druhou fatální a odlišné chápání věcí jako je hanba, porážka - koneckonců i Mišima spáchal seppuku, což je jedna z prvních informací, co se o něm všude dozvíte - jak skončil. Japonci jsou do značné míry cvoci, stejně jako všechny národy, izolované na ostrově. V momentě, kdy se do příběhu zakomponuje Sonoko se to začne emocionálně a vůbec, hýbat... od půlky jsem k tomu byl přikovanej. Jeden z mých dalších dlouholetých restů, tím teď nemám na mysli knihu, ale autora... v případě Jukia šlo ale spíš o to, že jeho texty byly k nesehnání, rozprodané, a nebo to, co u nás publikovali mě námětem nezaujalo, nicméně jsem na Mišimu párkrát narazil, párkrát se mi připletl do cesty a tak když už jsem pomalu začal přemýšlet nad tím si ho pořídit anglicky, zasáhlo Rubato a vydalo tenhle kousek a musím říct, že je to nějaká doba, co jsem v literatuře určité pasáže hltat tak moc, jako tohle a nemohl nečíst dál. 'Zpověď masky' byla v momentech opravdu fascinující. A popravdě jsem byl vůči Mišimovi skeptický... během let, pokaždé když padlo jeho jméno... i teď na začátku čtení jeho knihy... a to i když se od začátku četla jako víno. Asi proto, že jsem celé té auře a tomu followingu okolo něj příliš nevěřil. (...) "Čím déle jsem poslouchal, tím víc jsem pociťoval, že se skutečně jedná o zvuk piana, na které hraje sedmnáctiletá dívka plná snů, jež má v konečcích prstů stále ještě stopy dětství a dosud si není vědoma vlastní krásy. Modlil jsem se, aby nikdy nepřestala hrát a má modlitba byla vyslyšena." (poezie, co? no a k tomu přimíchejte touhu po krví zbrocených tělech a masturbování) boom, done.