Příběh v knize bylo citlivé a dobře zpracované. Propojení minulosti a přítomnosti. Líbila se mi i ta lidská stránky věci... Pocit viny, jak nás některé věci můžou pronásledovat každý den, každou minutu, jak se to promine do všeho co děláte, všechno vám to připomíná. I to jak vaše mysl funguje v nejhorších momentech života, co jsou vaše priority, jak přemýšlíte a jednáte.., Líbilo se mi, jak autorka dokázala pracovat se svou fantazií, ale zároveň i s fakty. Jak to probíhá u policie, hledání stop, motivu. Jaké dobré, ale i temné stránky má profese detektiva, policajta, vyšetřovatele. Jaký to má dopad na osobní život rodinu, psychiku. A co mě opravdu zaujalo a fascinovalo, bylo vytváření profilu pachatele... kdo to byl, povahové vlastnosti, motiv, měl s tím už předtím zkušenosti. Ani nebylo překvapující, kdo za tím vším stál. Spíše bylo šokující, co se doopravdy stalo. Příběh rozhodně zasáhl citlivé místo a má pro mě zvláštní, citlivý, emotivní význam. Tohle téma ztracených dětí... je to vždycky hodně smutné a tragické Když se na konci dozvíme, co se doopravdy stalo... bože... to jsem měla na krajíčku. Bylo to tak ohavné, strašné, smutné! Na jednu stranu, dokážu pochopit, že když se někdo dostane do takové situace, tak ho přepadne strašný strach a hrůza... a to řešení... to ne! Přece to, jak se k tomu postavíte, jak přijmete tu odpovědnost, tak to ukazuje, jaký jste člověk. A to, že někdo zareaguje takhle... to prostě ať už z toho lidského hlediska, prostě nechápu! Ani jednoho mi nebylo líto... Pro mě to jsou monstra! A už vůbec jsem nechápala argumenty... absurdní, ohavné, nelidské... A co rodina té holčičky? Tolik let, tolik zmařených životů! To mě popadal tak nevýslovný vztek a smutek... Hlavně mě zasáhlo to, že proto tu rodinu byla ze všeho nejhorší ta nevědomost. Nevedomost, co se stalo! Kdyby věděli, co se stalo, a už by to bylo sebevíc hrozné a bolestivé, aspoň by znali pravdu, mohli by se s tím smířit a jít dál, ale takhle... Doufám, že si tohle situací nikdy neprojdu a ani nikdo z mých blízkých! Co mi ale vadilo a co mi ruší celkový dobrý dojem z knihy je, že se to na začátku strašně natahovalo. První kapitola.. dobrý. Zaujalo mě to, vtáhlo. A pak jsem četla... uběhlo 50 stran a nic. Uběhlo 100 stran a nic. Uběhlo 150 stran a konečně se začalo rozebírat to, o čem kniha je. Pak už to šlo samo... To už konečně bylo překvapení, drama, akce. Dany a Rose... jiskření a silné pouto mezi nimi je. V knize to nebylo přehnané, že by to rušilo... spíš jsem si naopak říkala "tak už konečně přiznejte, co k sobě cítíte". Čekala jsem, že se konečně něco stane, ale byly tam jenom náznaky. Proto mě zajímá pokračování. Snad bude brzy!