Zmizelá Praha

Opět další skvělý díl série.

Coby milovník Prahy a tak trochu sběratel pragensií jsem si s velkou chutí přečetl nejnovější díl vynikající knižní řady Zmizelá Praha, za níž patří nakladatelství Paseka velký dík a čest. Jen škoda, že některé novější svazky vycházejí – z hlediska čtenářů a nadšenců, kteří si sérii kompletují, naprosto nesmyslně – v odlišném grafickém a materiálovém řešení obálky a bez přebalu (nevypadá to sice špatně, ale jednotnost té řady to zbytečně narušilo). Díl věnovaný autobusům a jejich linkám naštěstí není ten případ a drží se původního vizuálního pojetí, čímž skvěle doplňuje svazky věnované tramvajím, železnicím či automobilismu (avšak třeba již dva skvělé díly věnované trolejbusům z pera J. Arazima mají bohužel onu novou podobu). Pokud jde o obsah, Zdeněk Liška odvedl úctyhodnou a precizní práci, shromáždiv namnoze unikátní a dosud nepublikované snímky a doplniv je fundovanými popisy, v nichž sleduje nejen technické parametry (typ vozidla a řadu různých dílčích aspektů), ale také proměny autobusové sítě (trasy linek, mimořádnosti, číslování atp.) a v neposlední řadě - což mne osobně zajímá asi nejvíc - proměny samotných autobusových zastávek, stanic, obratišť, vozoven, odstavných ploch i pražského veřejného prostoru obecně, pochopitelně zejména ve vztahu k dopravě a dopravním stavbám. Zpravidla nechybí datace ani další relevantní údaje, v komentářích pak cenné srovnání s pozdějším (téměř vždy uvedena doba a okolnosti zániku či proměny dané lokality) či dnešním stavem (autor občas poukazuje, že i v současnosti, tj. v případě této knihy k roku 2024, lze zaznamenat na určitém místě stopy jeho původní podoby). Dozvěděl jsem se spoustu zajímavostí nejen k počátkům autobusové dopravy v Praze (problémy, provozovatelé, koncese, ale také třeba o prvorepublikových vyhlídkových jízdách Prahou nebo autokarových zájezdech mimo ni), nýbrž i kupř. o neblahém nasazení maďarských ikarusů, technickém vozidle zvaném Pomeranč, pojízdných jídelnách nebo počátcích reklamních polepů v první půli devadesátých let. Liška nadto z vlastní zkušenosti zná perspektivu řidiče městského autobusu a tu a tam ji v knize reflektuje, což je jistě pomrknutí zvláště na kolegy z branže, avšak i mně to přišlo obohacující.