Zmatení citů

Kdyby naši planetu chtěla prozkoumat inteligentní civilizace z jiné galaxie a snažila se o nás něco zjistit čtením pěti povídek z této knihy, nutně by musela dojít k názoru, že láska je něco, čemu je nezbytně nutné se vyhnout, něco, co deformuje naše životy až nesnesitelně a dohání nás k absolutní beznaději. Zweig nás totiž provádí tím nejtemnějším, nejhlubším z nás. Na příkladech katastrofálně nezvládnutých hnutí citů ukazuje ty podoby mezilidských vztahů, které jsou velmi často součástí nás samých. A byť se to v našich reálných životech obvykle projevuje v mnohem méně extrémní podobě, civilizovaněji, tak si myslím, že bychom neudělali dobře, kdybychom ke čtení přistupovali s pocitem, že se nás popisované děje netýkají, že se pouze noříme do panoptika bizarních postav. Já jsem tedy něco z vášní antihrdinů v sobě našel; proto je mi čtení podobných knih užitečné, můžu v sobě cosi identifikovat a pak proti tomu bojovat, i když to v sobě objevím v nějaké zárodečné, latentní podobě. Protože baobaby se musejí trhat, dokud jsou malé, jak dobře víme, jinak nás přerostou a roztrhají nám celý svět. Možná ještě slovíčko k použité terminologii. Kdybych měl po dočtení říct, o čem novely jsou, řekl bych že o lásce. O odvrácené straně lásky. Jenže – když si tady nad tím tak mudruju – tak se mi spíš zdá, že jsou o absenci lásky. O tom, když lásku (ve smyslu citu, který nás nutí vystoupit ze sebe směrem k druhému) nahradíme totálním soustředěním na své vlastní pocity. Když nepěstujeme vztah s někým, ale vztah k někomu. Posedlost a zaujetí, určitě. Láska? Neřekl bych. Stydím se to tady přiznat, ale jednalo se – v mém pokročilém věku – o moje první setkání s dílem Stefana Zweiga. A byl jsem spokojen, jeho styl se mi moc líbil. Dneska už se asi píše jinak, každému to nemusí sedět, chápu, ale mně to pomalejší tempo vyhovovalo. A ty sugestivní popisy vnitřního boje! Dechberoucí literární zážitek, zase jednou.

Knížka Vám ukáže jaký je rozdíl mezi turistickým a podnikatelský jazykem a krásnou literaturou!