Zlodějský tanec

Zlodějský tanec podruhé (po přečtení Kronik pozůstalých) byl mnohem srozumitelnější - věci a události do sebe zapadly a začaly dávat smysl, dokázala jsem ocenit Kazinu oddanost královně a Vendě obecně, takže určitě doporučuju číst ve správném pořadí. Ovšem Kaziny hádanky byly dobré bez ohledu na následnost knih: Nemám prsty, však v mžiku tě rozložím, léčitel nejsem, leč tvé srdce snadno zhojím. Těším a tiším, svádím i hladím, jazyk můj hbitý nezadá si s hadím. Lákám a pokouším, obratně, sladce, rozum pak přestává být dobrý rádce. Kladu vám pasti a do pastí špek, kdo do nich se chytí, už nenajde lék.

Kroniky pozůstalých jsem nečetla, a už teď je mi jasné, že jsem o mnoho přišla! (A že si je určitě časem přečtu.) Protože Zlodějský tanec mě velmi zaujal, i když prvních 20 – 30 stran jsem se s ním docela potýkala: mnoho postav, či spíše obecně mnoho jmen a odkazů, v nichž jsem se vůbec neorientovala, takže první dojem byl velký zmatek a spousta nejasností. Naštěstí dvojí ukotvení bylo jasné a čím dál pevnější: Kazi a Jase. Kdo je ona, tam jsem dost dlouho tápala, domýšlela a usuzovala z náznaků, naproti tomu Jase měl hned zpočátku takříkajíc jasné kontury a pevný charakter . . . Jakmile jsem se zaháčkovala, už jsem se nemohla odtrhnout a četla a četla a četla, protože jsem fakt nutně potřebovala zjistit, kdo vlastně je ta tajemná královna, které Kazi napsala dopis, proč nepřijede – nebo nemůže přijet? - , proč jsou gardistky Rahtanu tak neúprosné a vůbec spoustu dalších věcí. Takže já nejen doporučuju, ale už teď mám v plánu dočíst knihy předešlé i následné! „Poslouchej slova, která nepadnou, Kazi. Dech, odmlky, zaťaté pěsti, prázdné pohledy, záchvěvy, slzy. To, co se říká nahlas, slyší každý. Jen někteří ale slyší, co je skryto za tím.“