Zločin štábního strážmistra

Líbilo se mi to drobné pátrání v četnické historii. Mám rád knihy, v kterých někdo odhaluje tajemství minulosti. Baví mě, jak se střípek po střípku odhalují dávno ztracené události. Musím taky pochválit povedenou obálku. Tohle byla moje třetí kniha Otomara Dvořáka a už se těším na čtvrtou. Citace: Zákoutí pohřbených nadějí. Nic už nezůstalo, nežije nikdo, kdo by vzpomínal. Říká se, že lidé umírají definitivně teprve tehdy, když zemře ten poslední, kdo ještě přechovával jejich osobnost v paměti.

V knížce se proplétají asi 3 části. Ta nejlepší jsou historky z četnických případů a kolem těch četníků vůbec. Básnička. Vzpomínání autora na dětství už občas sklouzává do kýčovitosti nebo nudy, ale ještě to jde. No a pak je tam současnost, to je absolutně nejslabší část knížky. Rozhovory a prohlášení jednotlivých postav jsou přirozené asi jako milenky Karlose Vémoly a autor z nich vychází jako důchodce, co na stará kolena objevil blog.idnes a teď se tam vypisuje z pohoršení nad stavem světa. Ano, náš svět není zrovna ideální, ale existují nápaditější způsoby jak to popsat, než prvoplánové litanie.