Zločin jak ho pamatuju

Knížku "Zločin, jak ho pamatuju" jsem začala číst včera a nebylo úniku, odtrhnout se nešlo. Klíma nabízí průřez českým zločinem od divokých devadesátek, kdy Jonák rozjel legendární Discoland, až po vraždu Mrázka. Nechybí Roubalova Pohádka, orličtí vrazi, Krejčíř a ani zmínka o Kajínkovi. Mapa českého podsvětí, jak se formovalo, sílilo a zanechávalo za sebou spíš strach než spravedlnost. Silná je i rovina morální. Vězeňský kněz po letech služby říká, že kdysi byl zásadně proti trestu smrti, dnes už si ale myslí, že by ve fungujícím právním řádu své místo měl. Sami vězni přiznávají, že by jejich činy možná nikdy nenastaly, kdyby takový trest existoval. Člověku se nevyhnutelně vybaví pořekadlo o Božích mlýnech, jenže ty v právním systému chybí. A tak se často spoléháme na vyšší moc tam, kde právo selhává. Zvlášť když u některých zločinů dodnes platí ono mrazivé „není mrtvola, není vražda“. Čtení, které není jen o zločinu, ale i o limitech spravedlnosti, paměti a pocitu, že některé dluhy společnosti zůstaly nezplacené.

Kniha je silnou a místy až znepokojivou výpovědí o českém zločinu, který mnozí známe jen útržkovitě z médií. Poslouchala jsem ji jako audioknihu na Českém rozhlasu a musím říct, že na mě opravdu zapůsobila. Přestože jsou popisované případy většinou povědomé, jejich souhrnné podání působí mnohem intenzivněji – chvílemi až bere naději v lepší a spravedlivější svět. O to větší respekt si zaslouží autor, který se nebál jít do značného osobního i profesního rizika a tyto kauzy vynést na světlo. Klobouk dolů před odvahou, vytrvalostí a poctivou novinářskou prací. Skvělé, silné a nezapomenutelné.