Zkouška čarodějného krále

Typický příklad toho, že se ze západu překládá kdejaká, s odpuštěním, sračka. Vše řekl Okoslav, není co dodat.

Na prvním díle „čarodějné“ trilogie bylo špatně téměř všechno: od budování světa přes postavy a příběh po jazykový styl a překlad. Druhý díl se, minimálně oproti jedničce, povedl o něco lépe. Stále sice jde o výrazně přímočarý příběh bez zásadnějších zvratů nebo překvapivých odhalení (přestože, opět, rozdělený do mnoha paralelních dějových linií), jako celek ale dává smysl. Kámen úrazu ale je v jazykovém stylu. Chad Corrie vám totiž chce popsat naprosto všechno. A také to – bohužel pro čtenáře – nakonec vždycky udělá. Většina knihy tak supluje roli pouhé expozice: míst, postav i motivací. Což je autorovi možné odpustit v úvodu příběhu, méně už ale u druhého dílu ze tří. Šťastně nejsou ani jazykové prostředky, které Chad Corrie a překladatel Jan Č. Galeta ve Zkoušce čarodějného krále používají (pro představu: rytíř Rowan např. cítí, jak ho „zahaluje aura míru“ poté, co mu jeho bohyně barvitě popsala, jak ho postaví do čela svých armád, aby zahájil útok, který zasáhne celý kontinent). A diskutabilní zůstává i překlad hovorových částí, který místy hraničí s karikaturou (vzpomeňte si na mě, až budete číst třeba o „otázkách, co mě žerou“).