Život ve stínu smrti, Franz Kafka - Dopisy Robertovi

V knihovně bokem na stolečku je vždycky soubor nějakých knih k určitému tématu nebo osobě. Letos má 100. let výročí úmrtí Franz Kafka. Ty jeho nejznámější díla jsem četla, Venkovský lékař, půjčený...a tak tahle mě zaujala nejvíc.... Abych pravdu řekla, začátek nic moc. Dopisy Robertovi, kdy F.K. Píše dopisy svému příteli Robertovi Klopstockovi, studentu medicíny, se kterým se seznámil v Tatrách roku 1921, kde byli oba na léčení s tuberkulózou. Kniha odložena. Ale přihodila jsem ji do cestovní tašky na dovolenou a tam jsem ji pak už z dlouhé chvíle vytáhla, v půlce otevřela a začala číst.... Do půlky jsou ty dopisy Robertovi, pak korespondence s rodinou, tak to mě moc nebavilo, ale asi tak od půlky právě že autor Josef Čermák hodně čtivě a zajímavě rozebírá F.K. život, boj s nemocí, její léčení a smrt. Takže nakonec dobrá volba :) Pokud moje paměť sahá, měl jsem tak veliké a hluboké starosti, abych duchovně obstál před životem, že mi všechno ostatní bylo lhostejné... Lehká nemoc, která rychle přejde, byla pro mne už od dětství cosi příjemného, po čem jsem vždycky toužil, ale co se mi málokdy splnilo... Bezmocnému tělu do posledka vládne duch umírajícího, stejně jasný ve smrti jako za života.

,,Milý Roberte, nemusíte být tak zoufalý kvůli tomu zdánlivému nezdaru, do něhož pravda nevidím, ale přece jen se svým způsobem dokážu do něho vcítit. Kdybychom byli na správné cestě, pak by takové selhání bylo nesmírně zoufalé, ale protože jsme přece pouze na cestě, která teprve vede k nějaké další cestě a ta opět k další atd., a pak ještě dlouho nepřijde ta správná, a možná nepřijde nikdy, takže jsme zcela vystaveni nejistotě, ale i nepochopitelně krásné mnohosti, pak je splnění nadějí, a zvláště takových nadějí, naprosto nečekaný, avšak vždy možný zázrak.“ Proto čtu Kafku. Pro formulace jako je tato. Opakovatelně uklidňující až spásné.