Život v papiňáku

Příšerná kniha. Jednostranně zaměřena. Neměl by to číst žádný ,,hraničář", protože pak bude mít akorát o to větší chuť si něco udělat. Hraničáři jsou zde vyobrazení jako sobečtí, manipulativní, agresivní lidé, kteří pouze ubližují lidem okolo a od kterých by se všichni měli držet dál. Nejlíp by se na ně hned měla volat policie když jen zvýší hlas a měli byste si připravovat co nejvíc dokumentů a fotek jak jste hraničářům nikdy nic neudělali a mohli dokázat jací jsou tyto lidé monstra. Čekala jsem nestrannou knihu, která lidem přiblíží jak se lidé s hraniční poruchou cítí, jak jim pomoct a jak s nimi řešit problémy. Do rukou se mi však dostala příručka podobná Jedovaté houbě o tom jak jsou všichni hraničáři nebezpeční a jak se před nimi máme chránit. Neustálé odkazování na jiné knihy spoluautorky bylo také velmi obtěžující a trapné. ABSOLUTNĚ NEDOPORUČUJI A ODSUZUJI.

Knihu jsem četla z pozice partnera člověka s jiným duševním onemocněním. Vyzobala jsem si z toho některé věci, které mě zase někam posunuly a pomohly. Osobně to necítím tak, že jsou zde osoby s HPO vykreslovány tak, že by od nich měl jít člověk pryč a že jsou hrozné a násilné, jak tu někteří píší. Naopak jsem se v části okolí setkala s tím, že mě od vztahu s mým partnerem odrazovali a kolikrát mi přišlo, že si až mnozí ťukali na čelo, že jsem tak hloupá, že v "takovém vztahu" setrvávám a v této knize jsem jako v první našla zmínku o tom, že to, že člověk s někým s HPO (pro mě s jinou diagnózou) je, je kvůli jeho dobrým vlastnostem, na které mi přijde, že mnohdy část okolí zapomíná. Musí se to prostě brát tak, že kniha pomáhá zvládnout negativní situace. A vůbec to nevnímám tak, že lidé s HPO musí být nutně takoví, nebo stále takoví. A i je tam zmiňováno, že lidé s HPO prochází velkými bolestmi. Umím si představit, že by kniha mohla být napsána citlivěji k lidem s HPO, že může být kniha zastaralá. Ale pro mě, jako pro člověka, který opravdu chodí doma po špičkách a žije v papiňáku, mi to v některých věcech pomohlo. A ačkoli se snažím číst všechnu možnou dostupnou literaturu (bohužel v češtině), nesetkala jsem se s ničím, co by mi prozatím nějak extra pomohlo ve vztahu k partnerovi, takže jsem ráda alespoň za tohle. A rozhodně se necítím tak, že by mi to radilo utéct pryč nebo že bych si teď o lidech s HPO myslela, že jsou nějak méněcenní.