Život si se mnou zahrává

Kniha se zaměřuje na velmi silné, zajímavé a ne tolik propírané téma. Ideologie, čest, odkaz mrtvého muže a manželská sounáležitost vs. mateřská láska či pud chránit vlastní potomky. Hlavní postava musí učinit největší dosavadní rozhodnutí a ona volba následně ovlivní a nasměruje život jí i její dceři. V rámci příběhu se ocitáme v Izraeli, Jugoslávii, Americe i v zapadlé vísce na severu Evropy. Všude tam, kam naše postavy prchly, aby se vymanily ze spárů minulosti, která jakoby ne a ne odejít. Postavy nejsou strohé, jak tady někdo píše, naopak v sobě skrývají širokou škálu emocí, které rezonují za jinak chladným zevnějškem - toto sedí zejména na postavu Niny. Na to konto musím přiznat, že mi bylo hrozně líto postavy Rafaela, který Ninu bezmezně miloval a opětovných citů se z její strany vesměs nedočkal, stejně tak jako Gili, ve které ale Nina vzbuzovala spíše emoce opačného rázu. Forma vyprávění je zvláštní a ojedinělá - jedná se o souvislý text, který není oddělen kapitolami. Tu se soustředí na jednu postavu, tu zase na jinou …. Sledovat vztah tří generací žen bylo poutavé. Příběh doporučuji. Doslov byl opět brilantní, jak už to u většiny odeonek bývá a možná se podívám i na některé doporučované dokumenty o ženě, která se stala pro autora předlohou kurážné a houževnaté Very. PS: Vera má dobrý hudební vkus - Bella Ciao

Grossman (v českém překladu) popáté. A popáté jiný. Jiný, a opět úžasný. O lásce tak velké, o zradě (tak velké, že bolí i na tu dálku), o ideálech - velkých a nepochopitelných, o životě, který se s vámi tak nevyzpytatelně zahrává!

Tohle bylo mé první setkání s tvorbou Davida Grossmana, uznávaného izraelského spisovatele a držitele Man Bookerovy ceny. Život si se mnou zahrává je rodinným dramatem popisujícím osudy tří generací žen odehrávajícím se na pozadí reálných historických událostí. Autor zasadil příběh do doby tvrdého Titova režimu, který se v Jugoslávii dostal k moci po druhé světové válce. Jedná se o velmi temnou, ale bezpochyby zajímavou část evropských dějin, což už samo o sobě dělá z knihy výborné čtení! Jediné, co mi na knize úplně nesedlo, byl styl vyprávění. Příběh není rozdělen do kapitol, ale jedná se o souvislý text. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se v knize zorientovala, jelikož autor ve vyprávění často skáče nejen v čase, ale i mezi postavami. Přesto bych neřekla, že se mi kniha četla zle, jen se člověk musí na čtení více soustředit a přenést se přes to, že občas trošku tápe. Líbily se mi silné ženské hrdinky a množství témat, které se v příběhu objevilo. Autor skvěle pracoval s psychologií postav. Zapůsobil na mě především život nejstarší Very, která si na vlastní kůži prožila hrůzy Titova režimu, a jejíž příběh byl napsán podle skutečnosti.

Příběh tří žen různých generací. Babičky, matky a dcery. Příběh o lásce a zradě. O pravdě a životu ve lži. O přijetí a odmítnutí. Autor se inspiroval skutečnou událostí, příběhem ženy, která mu převyprávěla svůj život. O to je vše smutnější a na člověka osudy jednotlivých postav více dolehnou. . Děj se odehrává v Americe, Jugoslávii i Izraeli. Sleduje život tří žen, který nebyl ani pro jednu přívětivý. Všechny čelily odloučení od milované osoby. Jedna z nich musela učinit Sophiinu volbu, která změnila život nejen jí, ale také její dceři a posléze vnučce. Je šokující, jak jedno rozhodnutí, které uděláte v jednu chvíli, může změnit tolik věcí. Jak by vše dopadlo jinak. V tomto případě, alespoň dle mého, mnohem lépe. Méně utrpení a mnohem více lásky. . Příběh sám o sobě je velmi smutný a srdcervoucí. Jenže jeho zvláštní podání mi nedovolilo nic cítit. Absence kapitol a věčné přeskakování z minulosti do přítomnosti a z postavy na postavu mi bránilo se začíst. Ke čtení jsem se vyloženě nutila a těšila se, až knihu dočtu. K žádné z postav jsem si nevybudovala vztah, jejich osudy mi byly lhostejné. Což je dost kruté, když jsem v doslovu zjistila, že příběh, o kterém jsem četla, se opravdu stal. Mrzelo mě, že jsem ho nedokázala ocenit. Že jsem se nudila a nezajímalo mě to, jelikož je to opravdu zajímavý, i když dost krutý, osud. . Pokud máte rádi historické romány inspirované skutečnými událostmi, mohla by se vám tato kniha líbit. Radila bych vám, abyste před koupí nebo přečtením zavítali do knihkupectví a pár stran si přečetli, abyste zjistili, jestli vám tento ojedinělý styl vyprávění nevadí.

Jak velká může být láska, jak silná nenávist za zradu, jak složité odpuštění.. Myslím, že tato kniha ve mně bude doznívat ještě dlouho a možná se k ní časem vrátím. Rozhodně to není lehké čtení a to nejen obsahově, ale i stylem. Zvláště první část. Žádné kapitoly, jen proud myšlenek a vzpomínek jedné z postav. Volné prolínání "přítomnosti" a minulosti, často i v jednom odstavci, vyžadovalo permanentní soustředění. Ale od knihy se stejně těžce odpoutávalo, protože sám příběh, lépe řečeno příběhy, nedovolil od knihy odejít. Svým způsobem rodinná sága, tři životy poznamenané a ztracené. Vztahy mezi ženami, kde láska a nenávist za zničený život se se jen těžce oddělovaly.. Ideály, přesvědčení, volba a zrada, ale i láska a možná i odpuštění... Tu knihu si prostě člověk musí přečíst, popsat ji je těžké a neprozradit víc. Za mě 5*. (7/22)

Rovněž mám poněkud rozporuplné pocity. David Grossman uchopil velmi zajímavé a ne příliš zpracované téma a anotace slibovala pochmurné vypravování, názorový střet generací. A opravdu otevřel obrovskou kontroverzní až "sophiinu" otázku volby zrady milovaného mrtvého, či neméně milované živé, na niž si zřejmě každý čtenář odpoví jinak. Nicméně jsem od tohoto věhlasného izraelského autora očekávala jeho poetický "rukopis" spolu s ambicióznějším prostorem zabývajícím se vztahy mezi jednotlivými postavami... A přestože tradičně v doslovu objasnil svou striktnost; přestože se Vera nikdy řádně nenaučila hebrejsky, tudíž hovořila velice krkolomně... nějak jako by mi cosi scházelo... V žádném případě to nebylo špatné, jen jsem se těšila na skvělost.

Zprvu rozbouřené vyprávění, vrhající čtenáře doprostřed spletitých rodinných vztahů, se postupně uklidňuje a z nesouvislých střepů se poskládá silná kniha o střetu generací, o rodinné historii plné bílých míst, které po dekády kazí vzduch, o lásce, zradě, nenávisti a odpuštění. Pátrání po osudech předků je pro Izrael coby zemi emigrantů typické a David Grossman ve svém posledním románu otevírá nepříliš známou historii jugoslávských „převýchovných“ táborů na ostrovech u chorvatského pobřeží, v nichž tajná policie UDBA po druhé světové válce věznila i pravověrné komunisty, které maršál Tito v rámci roztržek se Stalinem považoval za špiony a zrádce. „Podle skutečné události“ je ale i jádro příběhu matky a dcery, na který dějiny dopadly okovanou holínkou. A stačila jedna „malá lež“, aby mezi ně zasela semínko nedůvěry a zrady, které během desetiletí vyklíčilo v trauma, dusící i další generaci. Jde přitom o nepochopení, vycházející z nepřenositelné osobní zkušenosti. Stejně jako cizinci nerozumí tomu, proč se války na Balkáně zvrhávají v krvelačné běsnění, nedovedou Nina a Gili pochopit, proč Vera zvolila věrnost zemřelému manželovi a několik let sisyfovského lopocení v lágru, než aby se postarala o svou jedinou dceru. Pro ni to ale ve skutečnosti žádné dilema nebylo, pro ni a Miloše byl komunismus více než vlastní život a rodina. Dnešní generace už (snad) vědí, jak nebezpečné „opium lidstva“ představují politické ideologie, ale ony zase neprožily válečné hrůzy, politické čistky, strach z tajné policie. Zamlčování a milosrdné lži však k rozhřešení ani odpuštění vést nemohou, k tomu je třeba jedině upřímnost. „Aby člověk na světě vykonal aspoň trošku dobra, musí se opravdu hodně snažit, ale zlo jako by pokračovalo samo od sebe, stačí se k němu jenom přidat.“ (9/10)

Skvělá kniha, co se příběhu i zpracování týče. Příběh samotný je tedy tíživý a bolestný, ale neskutečně zajímavý. Vztah matek a dcer, který se celou knížkou prolíná, chytá za srdce, člověk chvílemi neví, koho má litovat, a jestli smí být vůbec naštvaný na některé z postav. Vždyť přece... Styl psaní, k němuž se David Grossman uchýlil, mě naprosto nadchl. Forma odkazující na dokumentární filmy, samotá kniha dokumentární stylem, že jsem místy zapomínala, že čtu ryzí román, ač s reálnou inspirací. To, že mi autor představil další nepěknou část evropské historie, za to děkuji, zase jsem hledala dál. Nicméně nutno přečíst si po těch dvou posledních - silných, těžkých a bolavých - knihách něco lehčího.

Tak vám nevím. Tak silné téma, a přitom tak málo prožitků. Nebo jinak, s touto knihou mi vůbec nebylo dobře. Ne kvůli popsaným hrůznostem války, ale z toho podivného chladu mezi hlavními postavami. Vlastně se mi to vůbec nelíbilo, proto asi nezapomenu.

Silná sága tří žen. Cesta na Goli otok - zdejší lágr měl vliv na život všech tří (je rostlina víc než člověk?). Vera - veliká láska mezi Židovkou a Srbem (nebo závislost?), síla v postojích a schopnost opečovávat a být opečovávaná, stát se zaslouženě středobodem rodinného klanu (život v kibucu popsán nevtíravě, ale zřetelně). Nina - oběť zrady (nebo Sophiiny volby?), vyrovnávání se zdánlivým permanentním odmítáním a připravující se na rozpad osobnosti kvůli nemoci (ale ještě žijeme! - to gesto na konci je neobyčejně silné). A Gili, co se nestačí divit... A jejich mužové, pochopitelně. A natáčený film. A to, o čem se mlčí- dokud se to neprodere ven v jednom mučivém výkřiku... Podmanivý příběh, inspirovaný skutečným životem Evy P., napsaný vytříbeným jazykem. Člověk intenzivně vnímá, jak běží čas - a jak se mění vztahy, touhy, způsob života, priority. Užila jsem si, vrátím se.