Život pro zavržené

Jedním z nejrychleji se rozvíjejících medicínských oborů je patrně prenatální diagnostika. Dnes je např. zcela běžné, že již během těhotenství lze u dítěte odhalit zdravotní komplikace a zajistit mu tak bezprostředně po porodu adekvátní léčbu. Některé nezbytné zákroky se dokonce provádějí ještě v „bříšku“ – svého času obletěla svět fotografie, na níž chirurg Dr. Joseph Bruner operuje rozštěp páteře Samuela Armase, přičemž malý pacient (nacházející se v děloze) jej v jednu chvíli uchopí ručičkou za prst... Tento neobyčejný vědecký pokrok má bohužel i svou odvrácenou stranu. Je veřejným tajemstvím, že zjištěné (či dokonce pouze předpokládané) vývojové odchylky u nenarozených dětí mají za následek tlak na nastávající maminky, aby těhotenství „přerušily“. Jednou z indikací, mající často za následek potrat ze „zdravotních důvodů“, je podezření na tzv. Downův syndrom. Paradoxní přitom je, že se de facto nejedná o nemoc či postižení v klasickém slova smyslu, ale o marginální odchylku v počtu chromozomů v buňkách. Tento objev učinil v roce 1958 francouzský genetik Jérome Lejeune. V knize Život pro zavržené popisuje jeho dcera dramatický životní a profesní příběh člověka, který si velmi dobře uvědomoval nebezpečí zneužitelnosti prenatálních výzkumů. Tyto jeho obavy se naneštěstí ukázaly být naprosto oprávněnými. Postupně to dokonce došlo až tak daleko, že děti v mateřském lůně nemají ve většině států garantováno právo na život, neboť se ně pohlíží nikoli jako na lidské bytosti, nýbrž pouhou „fetální tkáň“ či „děložní obsah“... Clara Lejeune–Gaymardová se vyznává z lásky a obdivu ke svému otci, který těmto genocidním praktikám vždy neochvějně vzdoroval. Otevřeně říkat, že život začíná početím a umělé přerušení těhotenství je vražda, bylo již tenkrát medicínsky nekorektní. Jérome Lejeune si však jako hluboce věřící křesťan uvědomoval, že bránit bezbranné je jeho morální i občanskou povinností a z této své zásady nikdy neslevil. Lidský život má absolutní hodnotu a nelze na něj tudíž aplikovat měřítka typu „užitečnost“, „kvalita“, „výkonnost“ apod. Nikdo ostatně nebude věčně mladý a zdravý, iluze „bezbolestného“ života se tváří v tvář nevyhnutelnosti stáří, nemocí a smrti hroutí. Pro dnešní konzumně orientovanou dobu je charakteristické, že „problémy“ s „ještě příliš mladými“ či naopak „už moc starými“ řeší nebo zamýšlí řešit jejich fyzickou likvidací – volání po uzákonění eutanazie je svým způsobem logickým pokračováním již dávno praktikované selekce nenarozených dětí. Ale nechci všechno vidět jen černě. Nelze si třeba nevšimnout evidentního společenského obratu v pohledu na handicapované jedince, a to včetně těch s Downovým syndromem. Je to výsledek osvětové práce mnoha často neznámých nadšenců, jimž se daří bořit předsudky a mýty a probouzet uspaná svědomí. Kromě toho, že je fascinující biografií mimořádné osobnosti, kniha Život pro zavržené s neobyčejnou naléhavostí apeluje na rozum i srdce čtenáře, když mu připomíná, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a jeho život je tudíž posvátný a nedotknutelný. Svou skromnou recenzí bych ji chtěl doporučit všem lidem dobré vůle. PS: Na internetu jsem objevil pozoruhodný blog paní Ivety Sochorové, maminky čtyř dětí, z nichž jedno (dnes pětiletá Sárinka) se narodilo s Downovým syndromem. Dovoluji si přidat sem odkaz: https://sarinhlas.com/

Jeden z nejvýznamnějších vědců 20. století a velký bojovník za právo na život nenarozených ve vzpomínkách své dcery. Škoda jen, že je tak útlá a mnoho o jeho záslužné práci neříká, ale patrně to nebylo účelem.