Život na cestě

Zklamání. Těšila jsem se na autobiografii muže, který celý život zkoumal lidský mozek a jehož kazuistiky mám moc ráda. Místo toho jsem dostala roztříštěné vzpomínky plné okrajových detailů (zájem o motorky, vzpírání, seznamy lidí a míst), zatímco to podstatné – myšlenkové procesy - zůstaly jen naznačeny. Skoro mi to přijde jako rouhání, ale nelíbilo se mi to. Čekala jsem hluboký příběh a dostala jsem spíš anamnézu.

Empatie. První slovo, které mi po dočtení životopisu největší neurologické celebrity přišlo na mysl. Ještě raději než o svých cestách po Evropě a Státech, láskách a profesních úspěších píše Sacks o rodině, přátelích, pacientech... z autobiografie se tak kniha místy mění v další z autorových souborů kazuistik (potažmo v knihu popisující skrze seznámení s pozoruhodnými lidmi genezi jeho dřívějších knih), což mne ale nijak nemrzelo, neboť jsem se kromě Sacksova fascinujícího života dozvěděl něco nového také o fungování lidského mozku. Život na cestě svou epizodickou stavbou na každý pád nenabízí nejlepší příklad pevné kompozice, která by skýtala plynulý a pohlcující čtenářský zážitek. Docela by mne přitom zajímalo, zda byla roztříštěnost, opakování myšlenek, neochota jít víc do hloubky a skákání od tématu k tématu od začátku záměrem (ke kteréžto hypotéze mě vede zejména věta "Připadá mi, že objevuji své myšlenky prostřednictvím procesu psaní, doslova v procesu psaní"), nebo ji způsobil autorův pokročilý věk a neschopnost udržet myšlenku. Myšlenky, jimiž je vyprávění lemováno, jsou přitom velmi pronikavé a slovník mimořádně kultivovaný, svědčící o Sacksově ohromné sečtělosti a jeho lásce k psaní (které je v podstatě ústředním tématem knihy). Přes jeho nevyrovnanost (občas próza, občas naučná literatura, výrazně semknutější první polovina) je proto Život na cestě radost číst.