Život jako dým

Pro mne objev měsíce - prozatím šla tvorba Jü Chua mimo mne, přitom už u nás vyšlo množství jeho poutavě vypadajících děl (když už na nic jiného, tak na Bratry mám rozhodně spadeno). Z časového hlediska je ale tato sbírka dobrý začátek, protože obsahuje povídky z osmdesátek a počátku devadesátek; a jako ochutnávka slibuje velmi různorodé menu. Co v poledne kvílel severozápadní vítr je čistá kafkárna (vynucená noční pouť za údajným přítelem skrz vyražené dveře - optika Josefa K. je přesná). Do světa v osmnácti, Nemám vlastní jméno, Dva za soumraku a Kamarádi zase připomínají I. B. Singera (zejména ten beze jména nápadně připomíná hlupáka Gimpla, všechny minipříběhy pak líčí situace, které jsou běžné ve společnosti s danými, předvídatelnými pravidly, ale detail, úkrok stranou nebo nepatrné gesto je vrhají neočekávaným směrem). Titulní povídka je vynikající sondou do světů živých a mrtvých a jejich pronikání, s atmosférou děsivou a zároveň zvláštně přitažlivou, v níž mysterióznost je vyvažována zemitou surovostí; podobně, i když v menší míře, je tomu v Jak jsem umřel a Předurčení. A Slepé střevo je výborná drastická anekdota. Doporučuji všem, kdo mají rádi větrné noci s branou na hřbitov na dosah a s chutí procházet se kolem domů, z nichž probleskuje studené světlo jen odkudsi z podkroví.

Moc dobrá sbírka povídek, příjemné překvapení. Obtížně nějak souhrně hodnotit - atmosféra a vyznění se tedy dost lišily, možná za to může velké časové rozpětí, ve kterém vznikaly. Na některé musel mít člověk opravdu silný žaludek. Některé byly hodně smutné (Do světa v 18, Nemám vlastní jméno). A některé byly vtipné až lehce absurdní (Slepé střevo, Co v poledne kvílel SZ vítr). Jsem ráda, že se od autora dají koupit i další tituly.