Živel

Přestože britská prozaička Jess Kiddová nepíše právě jednoduše, její debutový kousek si mě získal se vším všudy. Pestrá paleta dokonalých postaviček, podmanivé venkovské kulisy a svérázná zápletka, při níž folklor smývá rozdíly mezi magií i realitou, to jsou ingredience, ze kterých je tvořen uhrančivý román. Což ještě podmalovává prostá mluva irských lidiček na konci světa, kteří nechodí pro jadrné výrazy daleko. Vyprávění přitom táhne stárnoucí herečka Cauleyová, jež se rozhodne pomoci charismatickému Mahonymu rozkrýt šestadvacet let starý zločin. To znamená vytahovat špínu, špínu a zase špínu. Vtip je v tom, že Mahony dokáže komunikovat s mrtvými. Naneštěstí jejich výpovědím se nedá právě vždy věřit. Živel je zkrátka tím, co naznačuje název - kráčí vlastní cestou a necítí potřebu být žánrově škatulkován. Je to osvěžující, napínavé a především zábavné čtení, přičemž velkou roli v tom hraje autorčina jazyková virtuozita, kdy dokáže jednou větou rozesmát a druhou zase ochromit strachem.

Míchání žánrů vítám, nekorektní humor v literatuře beru, vulgarity taky, pokud mají smysl, tak proč mi to celé tak úplně nesedlo? Plus za popisy magického tajemného lesa, vůbec popisy jsou celkem silnou stránkou knihy, dokonce plus za ty mrtvé, protože celý děj ozvláštňovali (ozvláštňovaly?), občas i docela vtipně, a holčička Ida byla morbidně roztomilá a tajemně znepokojivá. A malé plus, aspoň zpočátku, i za tu drsnou irskou jiskru s přemírou pravé irské whiskey, která tu teče proudem. Takže na začátku jsem byla příjemně navnaděná, ale pak to sklouzlo do opakování; co bylo zprvu originální a nevídané, mě ke konci knihy už nebavilo, a vtípky paní Cauleyové (alias slečny Marplové) byly čím dál míň vtipné. Časté expresivní výrazy v popisech, nikoliv v přímé řeči, mi docela vadily, resp. se mi tak nějak nehodily k těm magickým a poetickým částem, navíc se stále opakovaly, bylo jich na mě prostě moc („Mahony mu nabízí žváro.“ „Paní Cauleyová se kření…“ „Paní Cauleyová v první řadě hlasitě prdí.“ „Na pedál plynu sere kohout…“). Ale něco je docela povedené: „Rozhlédněte se. Dívají se i mrtví. Vylétají z myších děr ve stěnách a z kamene vypuklého vlhkostí. Z křehkých sametových tapet a ošlapané dřevěné podlahy. Z koberců utlumených prachem i ze silné kamenné dlažby. Jsou mrtví jen po jeden úder křídel a současně na věčnost.“