Zimní včely

Knihy, které člověka doslova uchvátí a zanechají v něm pocit hlubokého prožitku, se hledají jen těžko. Zimní včely Norberta Scheuera mezi takové tituly patří. Jde o dílo, které se navzdory své zdánlivé "nenápadnosti" zařezává pod kůži, nutí k hlubším úvahám a svou literární kvalitou dalece přesahuje běžnou válečnou prózu. Scheuer zvolil deníkovou formu, která by mohla u méně zdatného autora vést k rozmělnění děje nebo k povrchnosti. Zde se však stává triumfem lakonické preciznosti. Krátké, úsporné zápisky hlavního hrdiny, Egidia Arimonda, jsou napěchovány detailními, smyslovými vjemy, a vytváří tak úžasnou atmosféru knihy. Autorova práce s jazykem je mistrovská. Dokáže s naprostou věcností a bez patosu vykreslit jak hrůzy válečného Německa v Eifelu v letech 1944–1945, komplexní a fascinující svět včel, i církevní prostředí 15. století. Strohost Egidiových záznamů nepůsobí jako autorská zkratka, nýbrž jako zrcadlo jeho snahy udržet si vnitřní řád tváří v tvář vnějšímu chaosu. Hlavní postava, Egidius Arimond není prvoplánový hrdina. Je to bývalý učitel, samotář, beznadějný sukničkář a epileptik, který se musí před nacistickým režimem skrývat. Jeho osud je spojen s úsilím o sebezáchovu: pro léky, které potřebuje k přežití, pašuje Židy přes belgickou hranici, ukryté ve speciálně upravených úlech. Děj je tak postaven na permanentním napětí mezi osobní slabostí/potřebou (epilepsie, ženy) a heroickým, i když pragmatickým, aktem lidství. Egidius je realistická a hluboce ambivalentní postava. Jeho život je koncentrovanou dávkou těžkého osudu, kde záchrana druhých je paradoxně spjata s nutností záchrany sebe sama. Kontrast společenství včel k realitě lidského bytí je centrální a geniální. Včelí společenství je dokonalý, cyklický systém, kde má život i smrt pevný řád a kde se obětují jednotlivci pro blaho celku. Tento přírodní, smysluplný řád je v ostrém kontrastu s chaosem a bezúčelným ničením nacistické diktatury, kde je řád pouze zdánlivý a kde jsou jednotlivci obětováni pro nihilistickou vizi. Scheuer staví proti sobě cyklický čas přírody a lineární čas lidské destrukce. Egidius nachází klid a smysl ve včelách, v tomto tichém, pracujícím mikrosvětě. Přežívá (a pomáhá přežít) díky tomu, že udržuje vlastní, soukromý, smysluplný systém ve svém úlu, zatímco svět venku se rozpadá. Scheuer nechává tento kontrast rezonovat v tichu deníkových zápisků. To nutí čtenáře, aby si sám uvědomil, jak křehká je hranice mezi řádem a anarchií, a zda je včelí, instinktivní morálka (přežití roje) méně hodnotná než ta lidská (válečná ideologie). Kniha neždímá emoce skrze sentimentalitu, ale vyvolává silný, hluboký emotivní dopad skrze Egidiovu osamělost, jeho neustálé ohrožení a tiché, střípkovité popisy zkázy. Je to ten typ pocitu, který pronikne až na dřeň a zůstane s vámi dlouho po dočtení. Zimní včely jsou knihou, která nabízí mnohem víc než jen válečný příběh. Je to meditace o morálce, přírodě, nemoci a přežití. Skutečný literární skvost a povinná četba pro každého, kdo v literatuře hledá přesah a ocení jazykovou poetičnost a vytříbenost.

Do tohoto románu jsem se opravdu zamiloval. Navíc jsem se dozvěděl mnoho zajímavostí o životě a chovu včel. Ten příběh jsem si opravdu užil. Lukáš Hlavica jako interpret audioknihy je prostě excelentní.