Zero Krize

Na první pohled klasická střílečka, u které však máte neodbytný pocit, že se pod povrchem skrývá něco zlého. Jak totiž jednotlivé příběhy gradují, odkrývá se historie blízké budoucnosti, jež dává jasně na srozuměnou, jak moc je lidstvo tam, kam slunce nesvítí. A podle všeho v tom klíčovou roli sehrál právě náš akční hrdina… Ačkoli je otázkou, jestli se Aleši Kotovi podaří tuhle hru na slepou bábu hrát dostatečně dlouho, aby čtenáře neznechutil, za první album si každopádně plný počet hvězd zaslouží. Třebaže příběh působí zmatečně, což je ještě podmíněno neustálými změnami výtvarníků, v postavách ani směru vyprávění se člověk neztrácí a zároveň je neustále držen v napětí, jak to celé dopadne. Škoda jen, že epizody nejsou samostatné, ale fungují čistě jako střípky roztříštěné mozaiky, takže s každým dalším kouskem dáváte dohromady celkový obraz. Zatím jsou však vidět jen okraje a je vážně otázkou, co se skrývá ve středu. Toho odhalení se stejnou měrou bojím, jako jej s nadšením očekávám.

Edward Stojkovič alias agent Zero se představuje. Pět sešitů (nebo chcete-li pět kapitol), pět různých kreslířů, pět různých příběhů, které na sebe (až na výjimky) nijak těsně nenavazují. Spíše je to taková volná skládanka událostí a vzpomínek ze života agenturního operativce, oscilující mezi vysoce dynamickou akční podívanou (Stroje na zabíjení, Jehla v oku, Poškození zraku) a bezvýraznou, plochou nudou (Mapa a území). Volba různých kreslířů pro jeden každý sešit je možná interesantní nápad, já v tom však nevidím nic moc zajímavého, spíše naopak. Precizním Traddem Moorem jsem byl nadšen, problémy jsem neměl ani s Mateusem Santoloucou, Michael Walsh byl v klidu a pohodě, ovšem u osobitého Morgana Jeskeho mi už oko začalo výstražně cukat, a dovršil to svým strohým, přesně rozparcelovaným, stylem Will Tempest, s nímž jsme si prostě do noty nekápli. Za mě tedy fifty-fifty, a uvidíme, jak to bude s pokračováním.