Ženám snít zakázáno

Islám je skvělá ideologie, bez debaty, naprosto dokonalá pro muže s povahou otrokářů. Vůbec nevadí být hnusný jak kontrola z finančáku ve dni s kocovinou a blbější než hranaté kolo: stačí být v muslimské zemi jakž-takž výhodnou partií a rodina vám domluví nějaký ten majetek na dvou nohách, s párem rukou, očí a pravděpodobně i ňader (kdo to v tom černém pytli se střílnou má poznat). Manželka je od kolébky vychovávána být pokornou služkou, pečlivou hospodyňkou a vagínou k výrobě potomků. Jestli má ke své škodě více než půl mozku deklarovaného imámy a nevyhovuje jí být závislá na libovůli páníčků, nedejalláh by chtěla od života něco víc, než být přidušenou, zapařenou loutkou v hábitu, potom má dotyčná vážný problém. Není se komu bez obav svěřit, nikdo jí nepomůže, vina za cokoliv vždy padne na její hlavu a „zostudit“ svého manžela či rodinu se může rovnat rozsudku smrti, který příbuzní osobně a ochotně vykonají. A zatímco v zemích pod knutou Islámu ženy zoufale přemýšlejí, jak se zbavit okovů a roztáhnout křídla, jinde svoboda vychovala pipky, které si volnosti neváží, dobrovolně vlezou do hidžábu a svůj statut podřadné otrokyně fanaticky brání proti „zlým“ jazykům kritiků ideologie Proroka Mohameda. Dokud Rana Ahmad popisuje ufounské zvyklosti na planetě zvané Saúdská Arábie potažmo Sýrie, četla jsem s úžasem a zájmem, jakkoliv autorka není zrovna spisovatelka. Skáče od jednoho tématu k druhému, od dětství k dospívání a zpátky, často se zbytečně opakuje, textu chybí řád. Z celého srdce jsem Raně přála únik z té úchylárny, do jaké se narodila. Útěkem to začalo skřípat: že se veškeré drama odehrávalo jen v její mysli, O.K., nač přikrášlovat skutečnost. Ovšem v první bezpečné zemi se cítila nepříjemně, azyl jinde jí udělen nebyl a tak se vydala do Evropy nelegálně. Jakmile se nesetká s vřelou, vítající, nezištně pečující náručí (přičemž jich nachází překvapivě mnoho), hned si stěžuje. Srbští a slovinští celníci byli při transportu směr „země zaslíbená“ nevlídní, no hanba! V Německu migranti dostávají pouhých 30 eur na den - po nákupu šamponu a pleťového krému je zděšená, jak málo jí zůstává na jídlo. Sice je o ni postaráno, má spoustu různé podpory a může celé dny trávit v knihovně, pořád je jí to málo. Raně vadí sdílet ubytovnu s muslimskými muži, co ji obtěžují svými neustálými modlitbami, přičemž jim neváhá dělat naschvály a hanobit jejich víru. Když však svým aktivismem přiláká protimigrační politiky, tak ti jsou hrozně FUJ! Rana je přece pro toleranci, většina muslimů je totiž mírumilovná (akorát se všichni radují z teroristických útoků proti jinověrcům, nevadí jim násilí, nevěřící nepovažují za lidi a podobné maličkosti). Nějak mi ta kniha v závěrečné třetině zhořkla, příliš v tom cítím kalkul (jak získat azyl? napsat dojemný příběh) a prsty spoluautorů z řad lidskoprávních neziskovek - jejich snahu usnadnit masovou migraci do Evropy. Hlavně nepřiznat, že tito připrchlíci obvykle nejsou ohrožení ani osvícení jako Rana, mentální středověk přinášejí pevně zakořeněný ve svých hlavách a pravděpodobně v nepříliš vzdálené budoucnosti rozvrátí civilizaci, jak ji známe. My, viníci, už budeme prdět do hlíny; cedit krev a slzy budou naši potomci. Proč? Protože pocit viny zbavil Němce pudu sebezáchovy, vrhli se od jedné zdi ke druhé a stáhnou (zase) celý kontinent sebou. Kéž se mýlím...

Kniha mi přistála v rukou po pár měsících. Ani jsem si nepamatovala, že mám na ni v knihovně záznam. Když jsem si přečetla doporučení R. Dawkinse, tak jsem se s chutí začetla, i když tyhle knihy už ani moc nečtu. A musím uznat, že je výborně a čtivě napsaná, i když by se někomu zdálo, že příběhů o utlačovaných ženách v Arábii už je skoro dost. Asi jich není nikdy dost. Je to přistání na jiné planetě, kde platí tak absurdní zákony, že dost mimozemšťanů ze Star Treku by valilo oči. Například jedno ze dvou pohlaví není nikdy na veřejnosti oslovováno svým jménem. Jedná se o dceru, sestru nebo manželku pana X. Na ulici musí chodit v černých pytlích, pod kterými se dá obtížně dýchat, zvlášť při +50. Všude po ulicích jsou pítka s vodou, ale ti přidušení v černých plachtách mají na veřejnosti zakázáno se napít. Aby jim náhodou nebylo vidět kus brady. Nebudu všechno o druhém pohlaví vypisovat, je to šílené, kdyby to nebyla realita. Fascinovalo mě, že muži v podstatě ze středostavovské rodiny, neměli dost sebekázně, aby se při každé vhodné příležitosti nevrhali na svoji neteř, sestřenici, snachu. Rana Ahmad přiznává, že při útocích 11.9. se všichni i ve školách oficiálně radovali. Na střední škole 2-3 hodiny koránu denně, od učitelky slyší slova: "K nevěřícím se nechovejte jako k lidem", je zakázáno učit se o evoluci. Možná by ten přeskočený středověk nebylo na škodu prožít... Jak řekl jeden saúdský satirik, samozřejmě ihned uvězněný: "Ženy do pekla nepůjdou, ony už v něm tady žijí". Je mi líto lidí jako autorka, kterým jde doma o život, ale v uprchlických lodích jsou namícháni dohromady s africkými a jinými ekonomickými migranty.