Žena

V Saturninovi je slavná scéna, podle níž existují dva druhy lidí. Jedni si mohou představovat, jak na spolustolovníky v kavárně házejí koblihy, ale touze ti druzí (a těch je jen málo) se odhodlají koblihy opravdu vzít a začít házet. Svět Josefa Kocourka jako by byl zabydlený pouze tím druhým typem, pokud by ovšem místo koblih ležely na stole kuchyňské nože. Láska je svrchovaně erotická, zdrcující, přemáhající, musí se kvůli ní putovat naboso, znásilňovat (nebo se nechat znásilňovat), vraždit a sebevraždit. Příběh začíná jako milostné drama, ale postupně se zvrtává v čím dál šílenější fantasmagorie, postavy nejsou lidmi s pochopitelnou motivací, ale nosiči přepjatých činů, které excitují v teatrálních, často brutálních gestech. V celé knize se ostatně objeví všehovšudy jeden krátký dialog. O žádnou psychologii zde nejde. Jde o silný obraz. Kocourek neváhá pro působivou scénu obětovat jakoukoli logiku. A výsledek je často úžasný: strojvůdce unášející dívku na lokomotivu a zahánějící vřelou parou z ventilů pronásledovatele; výletnice ve střevíčcích bezděky šlapající do kusů lidského masa, když se jdou podívat, proč vlak stojí; milenec souložící s ženou (protože si holt nemohl pomoct) pod oknem své milé; opilec vyhánějící svou ztracenou ženu poté, co se k němu vrátila, protože si ji splete s kurvou atd. apod. Je jen na čtenáři, jestli bude respektovat, co vše autor těmto obrazům obětoval. Myslím, že Kocourkovi víc svědčí žánr povídky, ten je schopen ukočírovat, aniž by čtenář musel příliš zvedat obočí (a ten se tak může soustředit na to, v čem je autor opravdu dobrý).