Zen a umění údržby motocyklu

A co je dobré, Faidre a co dobré není - musíme se na to někoho ptát? Čekala jsem knihu dle úvodních slov anotace - "hvězdné nebe nade mnou, seřízený motor pode mnou a zenový klid ve mně". Dostalo se mi splašené cesty za poznáním, hlubokých úvah jdoucích až na dřeň věcí, myšlenek, jsoucna samotného, a vhledu do mysli intelektuála, který se snaží svou nespoutanou mysl krotit maskou nezaujatosti a falešného vnějšího klidu. Zen a umění údržby motocyklu je knihou o tom, jak tenká je hranice mezi poznáním a šílenstvím a kam vás poznání může přivést. Nastiňuje úskalí léčby elektrokonvulzemi a psychiatrické léčby obecně, a tím i problémy odosobnění pacientů, kteří jimi projdou. Zároveň se zabývá dopady této depersonalizace a násilného umírnění vlastní mysli na vaše bezprostřední okolí a blízké. K tomu se celou knihou táhne otázka, zda je lepší přijmout cejch šílence a nebo zvolit pohodlnější variantu, zradit sám sebe a plout nepovšimnutě s proudem. Popravdě jsem vůbec nečekala, že se dočkám rozebrání staré filosofie na padrť. A ač mám k některým logickým vývodům své výhrady, v podstatě se s autorem v mnohých - a hlavně těch zásadních - náhledech na svět shoduji, což mě neskutečně potěšilo. Vždy je tak nějak povzbudivé, že v tom nejste sami a podobných podivínů po světě pochoduje víc. Po faktické stránce nejsem oprávněna vytýkat nic, neboť nejsem člověk v daném oboru studovaný. V neposlední řadě bych ráda vyzdvihla autorovy postřehy k různým přístupům lidí k věcem a událostem všedního života, jeho všímavost, analytičnost a schopnost ukázat vám zen v pouhém šroubku. Za mě pět hvězd, velký dík a nashle u Lily.