Nemám ráda povídkové knihy - připadám si tak nějak zmatená, nic si nepamatuju, jako by mě ošidili. Ale mám ráda Danielu Fischerovou, tedy její psaní, tak jsem šla do toho. Rozumně jsem usoudila, že si povídky budu dávkovat jako léky: jednu denně. Ačkoli jsem své předsevzetí nedodržela, jsem nadšená jako už dlouho ne. Styl, který mě fascinuje u jakékoli z jejích knih, jsem čekala a těšila se na něj, takže jsem nebyla překvapená. Mnohem větší bylo mé ohromení a naprostý úžas nad neuvěřitelnou zkratkou, nad schopností na dvou třech stranách dosáhnout toho, co se mnohým autorům nepovede ani na dvou stech stranách! A ten gejzír nápadů, situací, postav, k tomu výstižné pojmenování dějů a stavů! Žádný thriller, žádný velkolepý a srdcervoucí příběh, prostě jen spousta běžných, ale i nečekaných situací, které život může přinést komukoli z nás. Občas jsem se smála, občas jsem skoro nedýchala, ale téměř vždy mi na konci takzvaně "spadla čelist." Proto jsem se vracela k prvním větám povídky a připomínala jsem si, jak nevinně a všedně vlastně začínala. Procházela jsem ten minipříběh znovu, teď už s vědomím konce, a uvědomovala jsem si, jak trefné je každé slovo a každá věta. Cokoli navíc by rušilo a odvádělo pozornost, ale právě tohle vás naprosto přesně uvede do příběhu. Pro mě dokonalá kniha!

Já na tyhle fantasmagoroidní kydy nejsem jak vidno. Už ten název mě měl varovat. Nelíbilo.