Záznamy 1947–1950/1

Skvostně vypravená kniha, navíc objevná a přínosná edice překvapivě pozoruhodných poznámek deníkového a (sebe)reflexivního charakteru malířky Věry Novákové z doby, kdy jí bylo devatenáct až dvaadvacet, potažmo třiadvacet. Z obsahu bych vypíchl jednak nečekanou intelektuální hloubku většiny záznamů a úvah. Musel jsem při čtení stále myslet na to, že zejména v prvních sešitech byly dílem středoškolačky a rané vysokoškolačky na umělecké akademii. A uvědomoval jsem si, že jak zoufale by úvahy dnešních žáků a studentů téhož věku zaostávaly co do propracovanosti (a to Nováková píše jen takové náčrtky!) i formulačních schopností, koneckonců radši ani nechci pomýšlet na své výplody z doby, kdy mi bylo devatenáct. Druhá věc: Silné emancipační gesto a vědomí vlastního ženství a individuality. A dlužno dodat, že i z toho plynoucí nespokojenost a nepokoj, neutuchající pocit druhořadosti (vůči Brázdovi, rodinám, světu, režimu...), neukojení vlastních ambic (přitom zcela oprávněných), nedocenění vlastních kvalit. Zároveň však z toho neplyne pocit méněcennosti, ony „minděry“ (řečeno s Věrou Novákovou) autorka vnitřní silou navzdory trvalým pochybnostem vždy překoná a pere se se vším včetně vlastního nitra dál a dál. Je to přese všechno svědectví o mocné, hotové a originální osobnosti. Drobnou výhradu bych měl jen k celkové koncepci: Je dobře, že texty vyšly, nadto s výborně zvoleným a patřičně zařazeným a popsaným obrazovým doprovodem. Zoufale tam však chybí nějaký obšírnější doslov, který by malířčiny záznamy zasadil do biografického a historického kontextu. Editorka Tereza Šnellerová bezpochyby neměla snadnou práci a zhostila se jí velmi dobře (narazil jsem jen asi na tři místa, kde jsem měl určitou pochybnost, zda to tak skutečně bylo zamýšleno), výhodou jistě bylo i to, že stihla kooperovat s autorkou samotnou. Nicméně její vcelku stručná ediční poznámka sice plně dostačuje, pokud jde o textologicko-editorské záležitosti, avšak bohužel již neuspokojí čtenáře plně, co se výše zmíněného biograficko-dějinného kontextu týče. U řady míst jsem měl pocit, že bych potřeboval nějaké dovysvětlení, obšírnější nastínění, na jakou situaci či okolnost daný záznam reaguje. Takový text samozřejmě nemusela sepisovat editorka, jakkoli k tomu díky osobní spolupráci s malířkou měla vhodnou výchozí pozici, avšak podle mě je veliká škoda, že v knize není. Kvality vydaných záznamů totiž nespočívají jen v jejich slovesné a myšlenkové rovině, ale také v tom, že se jedná o cenný egodokument a svědectví o době. A právě to mělo být doprovodným textem (ideálně komentářem a doslovem) podpořeno. Je samozřejmě možné, že autorka už si na okolnosti nevzpomínala anebo z nějakého důvodu odmítla, aby byly publikovány, popř. že se to již lze dočíst v jiném zdroji (před lety jsem listoval monografií Novákové z Arga, ale hlavně kvůli obrazům, nepamatuji si, zda tam byl nějaký obšírnější biografický text). Ovšem i pakliže by to bylo tak či onak, mělo to být v závěru knihy uvedeno. To každopádně nic nemění na tom, že jde o úžasný počin a překrásnou knížku, která si zatím bohužel nevydobyla tolik mediální a čtenářské pozornosti, kolik by si zasloužila. Věřím však, že její čas ještě přijde. Novákové záznamy jsou – naneštěstí – v lecčems stále aktuální, zejména pokud jde o vystižení konfrontace svobodného tvůrčího jedince s duchem doby (leč zdaleka nejenom to)… Zvláštní pozornost si podle mě zaslouží pasáže na s. 48, 68, 76, 83, 100 a 130-31 (ale i mnohé další, které jsem si už speciálně nepoznačoval).