Zatopený estuár

Při prvním čtení docela nuda, ale na druhý pokus se mi to dostalo pěkně pod kůži. Působí to jako snaha zachytit pocity člověka skrze geologii a botaniku. Jsou tam básně, které v sobě jakoby vrství miliony let a pak civilní lyrické miniatury, které nahlíží drobnohledem nějaký pocit nebo stav. To časové rozpětí tomu dává zajímavou dynamiku. Ale chce to mít náladu. Při prvním čtení jsem se dost ošíval a měl chuť tu sbírku odnýst do knihovny do volnýho výběru, ale pak to nějak ve mně uzrálo a na druhý čtení paráda. Doporučuji.

Srovnání Kielarové se severským ledoborcem Transtromerem není moc přesné, ale tak co, proč ne, napsat to jde, tak o tom lze i přemýšlet. Mně to nic moc neříkalo a tak nějak jsem se při četbě ošíval, jak když mám zasedlý hovno. Je toho nějak moc, i na tak útlý výbor, toho rozjímání a naslouchání vlastní citlivosti. Trochu nesouhlasím s popisem výše a naopak si myslím, že je to často velmi banální (to jsou ale asi ty nejlepší štiky) a toho exhibicionismu je tam teda podle mě fůra. Celý to působí jak nějaká básnická exhibice. Ta poezie má nejblíž ke krasobruslení. A já krasobruslení moc nemusím, ale kdo ho má rád, ten si tuhle sbírku, plnou precizních básnických dvojitých a trojitých axlů a rittbergerů, určitě užije.